České "Hnutí lesní moudrosti" dnes

 Před několika roky jsem se setkal s příslušníky málo známého "Hnutí lesní moudrosti". Jejich názory na život, přírodu, technický pokrok a životní prostředí mě natolik zaujaly, že jsem se snažil dopátrat se jejich hlubšího pochopení a poznat, z čeho tato jejich svérázná "filosofie" vychází.

 Ve stručnosti shrnu historii této organizace. Hnutí lesní moudrosti založil původně jako mládežnickou organizaci "The woodcraft of indians" roku 1902 kanadský spisovatel, malíř, zálesák a také znalec severoamerických indiánů Ernest Thompson Seton (u nás je znám zejména jako autor povídek o zvířatech - např. Král vlků, Moji známí z divočiny, O veveřici aj.). Seton sám na své vlastní kůži poznal, jak výchova dětí prostřednictvím "hry na indiány" je účinná. Postavil ve své organizaci indiána jako ideál člověka - cíl výchovy. Ne indiána krvelačného a krutého, jak se v té době tito domorodí obyvatelé Ameriky často zobrazovali, ale takového, jak ho sám poznal. Indiána (člověka) ušlechtilého, charakterního, citlivého, zručného, fyzicky zdatného a odvážného. K tomuto obrazu směřovala výchova mládeže v jeho "indiánských kmenech".

 Praktická činnost setonovy organizace spočívala minimálně z 90 % v napodobování indiánů. Členové hnutí lesní moudrosti chodili oblékaní v indiánských zdobených oblecích, dodržovali nejrůznější obřady a zvyklosti, tábořili přes léto v indiánských stanech (týpí). Plnili různé zkoušky (ze sportovní, umělecké, přírodovedecké či řemeslné oblasti), za které po jejich splnění získali "pero". To si mohli umístit na čelenku, takže podle počtu per bylo snadné poznat, jak je kdo snaživý. Indiánům se však snažili připodobnit také v duchovní oblasti. Příroda a její "děti" - rostliny a živočichové se staly jakousi modlou, sídlem "velkého ducha". Tento jejich animismus se projevil v celé řadě obřadů a rituálů, vesměs převzatých od indiánských kmenů (např. vítání slunce, potní lázeň, kult ohně ...).

 Seton svojí organizací předešel o několik roků mnohem rozšířenější skauting, který ovšem z woodcraftu přejal řadu organizačních i výchovných prvků (systém zkoušek, táboření, zálesáctví aj.).

 Přestože vycházelo Hnutí lesní moudrosti ze severoamerických podmínek, rozšířilo se nedlouho po svém vzniku i do Evropy. Ve dvacátých a třicátých letech fungovala v Československu organizace nazvaná "Liga lesní moudrosti". V jejím čele stál prof. Miloš Seifert. Vycházela z principů setonovy organizace, přestože byla podle některých historiků jen odnoží mnoha skautských směrů té doby. Přesto sám Ernest Thompson Seton při své návštěvě Prahy ve 30.letech prohlásil, že "česká woodcrafterská organizace je téměř tou, kterou sám v Kanadě zakládal". Doporučil ale "obracet se více do vlastních dějin, že Severní Ameriku obývali dříve indiáni, proto je zvolil za vzor, ale Evropa má dějiny naprosto odlišné".

 Druhá světová válka ovšem jakoukoli formu organizace woodcrafterů zapudila. Myšlenka u nás ovšem žila dál. Po válce byly snahy o znovuvytvoření takové organizace potlačeny komunistickým režimem. Staří členové Seifertovy "Ligy lesní moudrosti" se ovšem scházeli téměř ilegálně dál a idee woodcraftu šířili zejména mezi mládež. V roce 1970 vyšla Setonova Kniha lesní moudrosti, ve které jsou formulovány jakési zásady jeho organizace. Přesto se může zdát poněkud překvapující, že po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 u nás půl století staré snahy a tendence vykrystalizovaly v opětovné založení "Ligy lesní moudrosti". Po několika rozhovorech s jejími členy i po dvou víkendech společně strávených pod indiánským týpím, jsem pochopil, že je to hnutí některými myšlenkovými základy překvapivě mladé a "současné", velmi blízké některým tzv. ekologickým iniciativám, v něčem je ovšem zcela mimo realitu. Tato jejich (některá) myšlenková východiska (zejména ta blížící se "ekologickému nazírání na svět") bych se rád pokusil stručně formulovat.

 Civilizace bílého muže je nezdar, viditelně se okolo nás rozpadá. Selhala ve všech rozhodujících zkouškách. Zcela zjevně je hlavní příčinou toho všeho šílenství peněz. Taková věc, jako peníze, nebyla mezi indiány známa. Jejich největší hrozbou byla ztráta zdroje potravy.

 Co je to civilizace? V pravém smyslu slova je to systém, který nám umožňuje život ve velkých skupinách a současné užívání všech výhod z toho pramenících, aniž bychom museli na druhé straně trpět zly, která taková seskupení přinášejí. Zpravidla ani nevíme, že tím zabíjíme Matku Zemi.

 Odcizení člověka věcem přírody je příčinou mnoha jeho nemocí. Máme sklon vidět Zemi jen jako neproměnlivé pozadí pro všechny člověčí záležitosti. Nerosty, rostliny a zvířata vidíme jako sluhy člověka. Zapoměli jsme, že mohou být také našimi učiteli, že nás mohou otevřít ideám a citům, které byly po příliš dlouhou dobu pro lidské srdce nepřístupné, že mají duši.

 Zapomněli jsme, že jsme spojeni se všemi našimi příbuznými na Zemi, nejen s příslušníky naší lidské rodiny. Zapomněli jsme, že ke všem těmto příbuzným máme odpovědnost, stejně jako ji máme k našim lidským rodinám. Uvěznili jsme sami sebe v neprodyšných malých světech, uměle vytvořených lidskou rukou.

 Ztratili jsme schopnost naslouchat rostlinám, když nám prozrazují, které z nich máme jíst, abychom správně žili. Ztratili jsme schopnost naslouchat zvířatům, když nám nabízejí svoje dary poznání, smíchu, lásky a potravy. Odřízli jsme sami sebe od těchto svých příbuzných a potom jsme udiveni, že můžeme být tak často znuděni a osamělí.

 Indiáni obývali svou zemi po tisíciletí, aniž by ji vykořisťovali. Nakládali s půdou, rostlinami a zvířaty s hlubokou úctou a sami sebe cítili jako součást celku, jako strážce Země. Když přišli bílí kolonizátoři, nalezli nedotčenou krásnou zemi. Je krajina u nás také nedotčená ?

 Musíme se naučit žít tak, abychom Zemi neškodili. Musíme přestat používat plastikové tašky a všechny věci, které po jednom jediném použití se stávají odpadky a tím zátěží pro Zemi, nebo spreje, které rozrušují ozonový kryt Země. Musíme se stát jejich svědomím a vědomě změnit svůj život.

 Musíme se osvobodit od všech svých dřívějších závislostí. Po všechna léta kněží a politici nás přesvědčují, co je dobré, a tak nad námi získali moc. Oni to byli, kdo nás přesvědčovali, že je Země pouze mrtvá planeta, kteří nerespektovali, že je živoucí bytost. A tak se musíme učit modlit a obětovat jí na posvěcených místech, vstoupit do kontaktu s nositeli ducha ...

Z několika citací či úryvků z rozhovorů (případně z woodcrafterského časopisu Bizoní vítr) je zřejmá negace vůči současnému stavu naší lidské civilizace, vůči technickému pokroku a příčinám "ekologické krize" současnosti. Kritika však sama o sobě není k ničemu. Je třeba hledat cestu. Nejsem si jist, zda ta, kterou nalezli či prosazují členové české Ligy lesní moudrosti, je tou nejšťastnější. Ale protože nikdo neznáme tu cestu pravou, ponechme i woodcrafterům tu jejich. Domnívám se však, že pouhé navracení se do minulosti (byť k přírodním národům), nebo pouhé napodobování se zřetelem na formu (kde navíc často není ani potuchy o obsahu) naše současné problémy nevyřeší. Dostávám se, zdá se, konečně k té hlavní otázce. A sice: chce vůbec současná Liga lesní moudrosti řešit problémy současné civilizace? Nebo je to spíše útěk z reality do jakéhosi vysněného světa rituálů, romantiky, malebnosti... Domnívám se, alespoň podle mnou získaných zkušeností, že skutečnost útěku z reality neradostného dne je oním stěžejním prvkem v české Lize lesní moudrosti. Nakolik však všichni členové "utíkají" upřímně, a nakolik je to jen maska či využití volného času, si bohužel netroufám posoudit.

©  Vladimír Lemberk