|
|
Sovy a jejich význam
|
|
||||
|
|
SOVY (Strigiformes) jsou samostatným řádem ptáků, dělícím se na dvě čeledi: sovovití (Tytonidae) a puštíkovití (Strigidae). Na celém světě vědci popsali 144 druhů sov, z toho 10 jich hnízdí v ČR a 2 další se vyskytují vzácně v zimě. Člověk si všímal sov od pradávna. Poutaly jeho zájem především nočním způsobem života, takže vždy platily za ptáky tajemné, záhadné, budící někdy i značnou nedůvěru. Byly opředeny nejrůznějšími pověrami. Lidé jim však také přisuzovali neprávem i lidské vlastnosti, což nejspíš ovlivnila velká soví hlava, výrazné oči posazené dopředu a zvláštní výraz sovího "obličeje". Proto obraz sovy najdeme již mezi jeskynními malbami pravěkého člověka, ve Starém Egyptě i v Číně, kde byla sova symbolem bohatství. I dnes jsou sovy pokládány za jedny z nejzajímavějších živočichů, bohužel také za jedny z nejohroženějších. Sovy jsou ptačím řádem, který nalezneme ve všech světadílech. Dokázali se přizpůsobit téměř všem typům prostředí. Uveďme si alespoň některé příklady. POUŠŤ Miniaturní kulíšek trpasličí (Micrathene whitneyi) a kulíšek kaktusový (Glaucidium brasilianum) hnízdí v dutinách vysokých saguarových kaktusů Střední a Severní Ameriky. Mláďata těchto soviček se líhnou v době, kdy kaktusy kvetou. Noční můry a hmyz, přilákaný vůní květů, jsou dostatečnou potravou pro rodiče i mláďata. STEP Sova králičí (Speotyto cunicularia) hnízdí v opuštěných zemních norách hlodavců amerických prérií a pamp. Má neobyčejně dlouhé nohy, díky nimž obratně a rychle běhá po zemi. TUNDRA Sovice sněžní (Nyctea scandiaca) hnízdí v bezlesé severské krajině. Svým zbarvením dokonale splývá se zasněženým okolím - staří jedinci jsou téměř čistě bílí. TROPICKÝ PRALES Sova brýlatá (Pulsatrix perspicillata) obývá amazonský deštný prales, který ji poskytuje dostatek potravy po celý rok. Proto téměř neopouští prostor pod klenbou pralesních stromů. JEHLIČNATÝ LES MÍRNÉHO PÁSU Sovice krahujová (Surnia ulula) je běžnou obyvatelkou hlubokých jehličnatých lesů Asie, Evropy a Severní Ameriky. Zbarvením, dlouhým ocasem i chováním připomíná dravé ptáky. MOŘSKÉ A ŘÍČNÍ BŘEHY Sova rybí (Ketupa zeylonensis) je hojná na pobřeží J a JV Asie. S nástupem noci se vydává k vodě, kde se brodí na mělčinách a loví ryby. Přes den se ukrývá v korunách stromů u lidských obydlí. LIDSKÁ SÍDLIŠTĚ Sova pálená (Tyto alba) původně obývala skály. Přizpůsobila se však lidské civilizaci a dnes využívá k hnízdění a úkrytu kostelní věže, staré stodoly, zříceniny hradů a jiné lidské stavby.
STAVBA TĚLA SOV Sovy jsou stavbou těla podobné dravcům. Mají neobyčejně velké oči umístěné na lebce zepředu (ne po stranách hlavy jako dravci). Z toho důvodu mají jen úzké zorné pole (pouze 16Oo oproti poštolce, která má 220o). První dva krční obratle umožňují sovám otočení hlavy až o 27Oo. Oko překrývají horním očním víčkem, zatímco ostatní ptáci spodním. Všechny sovy jsou dalekozraké, předměty na krátkou vzdálenost téměř nevidí. Ze smyslů je ještě velmi významný sluch (sovy slyší asi 50 x lépe než člověk). Peří na hlavě je uspořádáno do tzv. závoje, aby usměrňovalo zvuk k ušním otvorům po stranách hlavy. U zobáku mají sovy hmatové vousky. Sovy létají v noci téměř neslyšně. Umožňuje jim to měkké, husté a načechrané peří. Také soví křídla jsou na povrchu kryta jemným a hustým peřím, vytvářejícím hřebínkovitý okraj letky. Při dosednutí na větev nezpůsobí sovy žádný hluk, protože také jejich prsty jsou porostlé jemným peřím (na rozdíl od dravců). Neslyšný let a dokonalý zrak a sluch umožňují sovám lovit drobné živočichy v noci. K uchopení kořisti a jejímu usmrcení používají dlouhých drápů na nohou, k trhání potravy slouží zobák zahnutý již od svého kořene.
POTRAVA SOV Sovy jsou typičtí masožravci. Složení potravy se liší podle druhu sovy, roční doby a klimatických podmínek. Živí se převážně drobnými hlodavci (hraboši, myšice, potkani), v menší míře i hmyzožravci (rejsci, ježci), obojživelníky, ptáky a hmyzem. Kořist loví buď vyhlížením z vyvýšeného místa nebo pomalým nízkým letem. Drobné živočichy polykají sovy celé, větší roztrhají zobákem. Na rozdíl od dravců nemají pravé vole, a tak kosti pozřených zvířat nedokáží téměř vůbec natrávit. Vyvrhují je pravidelně spolu s ostatními nestrávenými zbytky potravy (chlupy, peří, chitinová kostra hmyzu) ve formě oválných vývržků. Rozborem sovích vývržků můžeme přesně zjistit složení jejich jídelníčku: kalous ušatý: hraboš 77 % norník 11 % myšice 7 % rejsek 4 % sýček obecný: hraboš 90 % myšice 8 % plšík 1 % puštík obecný: hraboš 75 % myšice 17 % rejsek 5 % sova pálená: hraboš 69 % myš dom. 11 % rejsek 8 % myšice 7 % výr velký: hraboš 31 % zajíc 9 % koroptev 8 % bažant 8 % ježek 5 % racek 5 % myšice 5 % Sovy jsou z tohoto pohledu velice užitečné. Učebnicový příklad: 1 hraboš polní připraví zemědělce průměrně o 1 kg obilí ročně 1 sova uloví za rok přibližně 1-2000 hrabošů v přepočtu "zachrání" 1 sova 1-2 tuny obilí ročně.
HNÍZDĚNÍ SOV Až na výjimky (z našich sov pustovka) si sovy nestaví hnízdo. Většinou využívají k hnízdění dutiny stromů, skal, důlky či díry v zemi, věže kostelů, půdy lidských obydlí nebo používají opuštěná hnízda jiných ptáků (strak, havranů, dravců, holubů). Vajíčka jsou vždy čistě bílá a kulovitá. U tropických druhů čítá snůška zpravidla jen 1-3 vejce, naše sovy mívají obyčejně 3-5 vajec. U arktických druhů nebývá ani 10-13 vajec vzácností. Na snůšce sedí obvykle pouze samice a to 25-31 dní. Zasedne hned po snesení prvního vejce, takže poslední mládě se líhne, když už první je značně velké. Samici i mláďatům nosí potravu samec, který také střeží okolí hnízda. Mláďata se líhnou opeřená prachovým peřím, ale slepá a hluchá, zcela odkázaná ještě přes měsíc na péči rodičů. Opouštějí hnízdo v době, kdy ještě nedovedou létat. Do plné vzletnosti posedávají v okolí hnízda na větvi nebo cestují po zemi.
CHOVÁNÍ SOV Mimo dobu námluv a hnízdění žijí sovy samotářsky. Některé se na zimu sdružují do menších skupin (kalous ušatý). Hnízdiště obsazuje nejprve samec, který je hájí jednak hlasově (charakteristické houkání) nebo výhružnými postoji a pohyby. V době toku můžeme u některých druhů pozorovat zajímavé vzdušné hry. Hlasové projevy jsou poměrně různorodé - od klasického houkání přes pískání, syčení a volání mláďat, křik, zvláštní chraplavý hlas sovy pálené až po plačtivý hlas sýčka. Kromě toho známe u sov i mechanické (instrumentální) zvuky, jakým je výhružné klapání zobákem ve stavu nebezpečí.
VÝROVKA Draví ptáci byli ještě do poloviny 2O.století všeobecně pokládáni za škodnou. Dokonce A.E.Brehm ve svém slavném Životě zvířat píše: "Sokoli jakož i ostatní dravci náležejí ku ptákům škodlivým a nemohou se proto u nás trpěti". Podle toho s nimi bylo nakládáno. Myslivci vynalezli zařízení zvané výrovka, které využívalo skutečnosti, že výr velký (ale i jiné sovy) "jest v tak všeobecné nenávisti dravci denními, že ti jakmile ho spatří, útočí bezhlavě naň". Princip výrovky dobře pochopíme z popisu v Ottově slovníku naučném z r.1908: "Výrovka jest bouda, z níž myslivec střílí různé dravé ptáky na výra usilovně útočící. Myslivcem k tomu chovaný výr nalézá se v louce na berli, k níž jest za pařáty řetízkem připoután. Myslivci jest snadno bojem unavené dravce odstřeliti". Dobová literatura udává soupis ptáků střelených na výrovce u obce Kočí na Chrudimsku během 2 dnů na podzim 1852: 12 sokolů 11 ostřížů 25 kání 27 jestřábů 23 krahujci 18 poštolek 41 vran 15 strak V r.1857 bylo v celých Čechách střeleno za jediný rok dle výkazu 13 120 ks dravců a 8 670 ks sov (z toho 202 výři velcí).
SOVY - OHROŽENÍ ŽIVOČICHOVÉ Sovy dnes patří mezi nejohroženější a nejvíce ubývající ptáky. Příčiny úmrtí 1049 sov pálených: 411 neznámé příčiny 270 střet s automobily 150 úmyslné zabití člověkem 61 smrt v budovách 41 střet s vlaky 31 utopení 28 nárazy do el. vedení 28 predace ostatních druhů 17 nárazy do skleněných tabulí 12 otrava Úmrtnost v 1.roce života je u sovy pálené 73 % a u sýčka obecného 72 %. Příčiny ohrožení našich sov: 1. Úbytek úkrytů a hnízdních možností U druhů hnízdících v lesích je největší příčinou úbytku znečištění ovzduší imisemi ze spalovacích procesů (tepelné elektrárny aj.) a následné plošné odumírání lesních komplexů (Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky ...). Druhou příčinou je úbytek doupných stromů způsobený vytěžováním přestárlých stromů. U druhů hnízdících v otevřené krajině dochází k úbytku hnízdních dutin likvidací rozptýlené zeleně. 2. Chemické znečištění životního prostředí Nadměrná chemizace prostředí ČR především biocidy (PCB, HCH, DDE, DDD) a těžkými kovy (Hg, Pb, Cr, Al) je zásadním limitujícím faktorem u všech druhů sov (a nejen u nich). Tyto látky způsobují degeneratívní změny embryí, nedostatečnou kalcifikaci vaječných skořápek a následné rozsednutí vajec samicí, projevují se celkově sníženou plodností, poruchami metabolismu a mohou přímo způsobit smrt otravou. Sovy totiž stojí až na samém vrcholu potravní pyramidy a uvedené jedovaté látky, obsažené v potravě (kořisti), se v jejich těle akumulují. Příklad potravní pyramidy kalous ušatý se živí téměř výhradně hraboši- - chemické látky z tělíček hrabošů se hromadí v jeho těle hraboš polní se živí chemicky ošetřeným obilím- - škodliviny se v jeho těle hromadí obilí chemicky ošetřeno proti škůdcům 3. Přímé pronásledování člověkem Stále dochází k nezákonným odstřelům sov, vystřelování a vybírání jejich hnízd i k ničení sovích budek. Některé druhy jsou navíc rušeny v hnízdění turistickým ruchem.
OCHRANA SOV 1. Právní ochrana: Všechny naše sovy jsou chráněny podle zákona č.114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny. Vyhláškou č.395/1992 Sb. je 1 druh zařazen do kategorie kriticky ohrožený druh (puštík bělavý), 5 druhů je silně ohroženo (sýček obecný, sýc rousný, kulíšek nejmenší, kalous pustovka a sova pálená) a 1 druh je ohrožený (výr velký). Základem ochrany podle uvedených právních norem je komplexní ochrana stanovišť těchto živočichů. 2. Praktická ochrana: Vyvěšováním sovích budek lze výrazně zvýšit hnízdní možnosti zejména v lesích, parcích, na hřbitovech i ve městě. 3. Omezování přímého pronásledování: Nepřátelství vůči sovám (a dravcům) lze dnes zaznamenat jen řídce především u myslivců či správců honiteb. Častější jsou případy rušení sov během hnízdění případně vybírání mláďat z hnízd (výr velký).
SOVY VYSKYTUJÍCÍ SE V ČESKÉ REPUBLICE SOVICE SNĚŽNÍ (Nyctea scandiaca) V České republice nehnízdí, vyskytuje se pouze v zimě jako vzácný zatoulanec ze Severní Evropy. Je často chována v zajetí v zoologických zahradách (v ČR asi 40 exemplářů).
VÝREČEK MALÝ (Otus scops) V České republice patří k nejvzácnějším sovám. Vyskytuje se jen v nejteplejších oblastech, kde hnízdí zpravidla v dutinách starých listnatých nebo ovocných stromů nebo v budkách. Je to jediná naše tažná sova, zimuje v severní a střední Africe. Početnost hnízdících párů se v ČR odhaduje na 1-2 páry. Ochrana spočívá v uchování starých dutých stromů a v hlídání stávajících hnízd.
KALOUS UŠATÝ (Asio otus) V České republice je jednou z nejhojnějších sov. Žije v otevřené krajině s rozptýlenou zelení, v městských parcích a na hřbitovech. V zimě se sdružuje do hejn, která společně nocují. Ve druhé polovině března nebo počátkem dubna snáší samice 4-6 vajec, doba sezení je 27-28 dní, mláďata opouští hnízdo za 3-4 týdny. Jeho početnost mírně klesá v důsledku změn v krajině, v současnosti se odhaduje na 4 000 - 7 000 párů v celé ČR.
VÝR VELKÝ (Bubo bubo) Po takřka úplném vyhubení na začátku 20.století hnízdí dnes prakticky v celé České republice mimo Polabskou nížinu, moravské úvaly a nejvyšší hory (nejbližší hnízdiště je u Křižanovické přehrady a u Luže). Vyhledává skály, staré lomy, kamenité stráně, zříceniny hradů v lesích, ale vyhnízdí i na zcela netypickém místě, např. pod vývratem stromu. 2-3 mláďata, líhnoucí se po 35 dnech sezení, jsou plně vzletná až po 9 týdnech. Počet párů je v celé ČR odhadován na 600 - 950.
PUŠTÍK OBECNÝ (Strix aluco) Puštík je pravděpodobně v současnosti naší nejhojnější sovou. Jeho počet dosahuje v ČR asi 6 000 - 9 000 hnízdících párů. Obývá hlavně listnaté a smíšené lesy, větší parky, zahrady, hřbitovy a okolí hospodářských objektů. V březnu snáší samice 3-4 vejce, na nichž sedí 28-30 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 27-35 dnech krmení.
PUŠTÍK BĚLAVÝ (Strix uralensis) V českých zemích hnízdil do konce 19.století pravidelně na Šumavě, pak zcela vymizel. V posledních letech došlo k jeho znovurozšíření z Národního parku Bavorský les v Rakousku na českou stranu Šumavy, takže dnes zde hnízdí asi 3-5 párů. Vyhledává staré bučiny a rozsáhlé smíšené lesy pralesovitého charakteru, kde hnízdí většinou ve starých dravčích hnízdech.
SÝČEK OBECNÝ (Athene noctua) Hnízdí na většině území ČR, většinou v nížinách a pahorkatinách. Během posledních 25 let se jeho početnost téměř všude značně snížila a někde již zcela vymizel. V celé ČR se vyskytuje podle odhadu asi 700 - 1000 párů. Hnízdí v otevřené zemědělské krajině s rozptýlenou zelení a starými stromy, v alejích, zahradách, parcích a na hřbitovech. Samice snáší do dutiny stromu nebo do budky 4 - 5 vajec koncem dubna. Za 28 - 30 dní se líhnou mláďata, která po 4 týdnech hnízdo opouštějí.
SÝC ROUSNÝ (Aegolius funereus) Vyskytuje se ve všech pohraničních horstvech ČR, nejčastěji v jehličnatých lesích až po horní hranici lesa (v rozsáhlých lesních komplexech i v nižších polohách). Hnízdí v dutinách po datlu černém (zpravidla v dubnu až květnu) a obsazuje i zavěšené ptačí budky. Živí se drobnými savci, malými ptáky a hmyzem. V ČR je jeho početnost odhadována na 550 - 800 párů.
KULÍŠEK NEJMENŠÍ (Glaucidium passerinum) Je to druh horských a podhorských starých jehličnatých nebo smíšených lesů. Hnízdí zejména v jihozápadní části ČR. V dubnu až květnu snáší do dutin po strakapoudu velkém 4 - 6 vajec, z nichž se po 28 dnech líhnou mláďata. Loví hmyz, drobné savce a malé ptáky i ve dne. Příčiny jeho nízké početnosti (asi 500 párů) nejsou známy.
KALOUS PUSTOVKA (Asio flammeus) Jedná se o v ČR vzácný druh sovy vázaný na nížinné vlhké louky a močály s křovinami a stromy. V uvedeném prostředí si jako jediná sova staví hnízdo (na zemi), které vystýlá travou a stébly rostlin. U nás hnízdí jen v Podkrušnohorské pánvi, v Jižních Čechách a na Jižní a Střední Moravě. Hnízdění pustovky v ČR je však nepravidelné a tak v některých letech zcela chybí a jindy se vyskytne více párů - např. při její invazi v r.1978 vyhnízdilo na Českobudějovicku 23 párů.
SOVICE KRAHUJOVÁ (Surnia ulula) Je to druh, který u nás nehnízdí a objevuje se velice vzácně jen v zimním období. Obývá lesy severní Evropy, Asie a Severní Ameriky. Nejaktivnější je ve dne, kdy také loví a vyhlíží kořist z vyvýšeného stanoviště v otevřené krajině. Vzhledem i chováním připomíná spíše dravce než sovu.
SOVA PÁLENÁ (Tyto alba) Je považována za naši nejkrásnější sovu. Přizpůsobila se životu v blízkosti člověka a hnízdí ve věžích kostelů, na půdách budov nebo ve zříceninách. V dubnu snáší samice 4-7 vajec přímo na podklad (hnízdo nestaví). Po 30 - 34 dnech se líhnou mláďata, která za dalších 50 - 60 dnů opouští hnízdo. Přestože hnízdí prakticky na celém území státu, vykazuje v posledních 15 letech úbytek početního stavu (v současnosti asi 400 - 700 párů).
SOVA - INSPIRUJÍCÍ Ve starověkém Egyptě a Indii byla sova ptákem mrtvých a jako taková byla velmi často zobrazována na hrobkách. Své místo měla rovněž v hieroglyfickém obrázkovém písmu. V Číně hrála významnou roli jako strašidelný pták, který je ve spojení s bleskem (jenž za noci osvětluje zemi) a bubnem (jehož zvuk proniká nočním tichem). Ve starověkém Řecku byl sýček zasvěcen bohyni moudrosti Athéně (podle ní dostal i rodové jméno Athene). Často byl zobrazován na zadní straně řeckých mincí, které nesly na přední straně právě podobu bohyně Athény. Jako motiv se objevovala sova též na užitných předmětech. Z tohoto období také pochází přísloví: "Sovy do Athén nositi" = činiti něco zcela zbytečného. V křesťanském umění se považuje sova pro svůj "negativní vztah ke světlu" za symbol duchovní temnoty - kříž nad hlavou sovy vztyčený znamená vítězství nad ďáblem. V Písmu svatém Starého zákona se sova počítá mezi nečistá zvířata. Má však také kladné využití v symbolice. Protože vidí ve tmě a dělá dojem vážného a přemýšlivého ptáka, je symbolem moudrosti, jež proniká temnoty nevědomosti. V bajkách sova obyčejně působila v roli moudrého soudce. Jako symbol moudrosti se zachovala až do dnešních dnů, např. soví hlava ve znaku některých vysokých škol.
SOVY A POVĚRY Sovy jsou díky svému skrytému způsobu života opředeny mnoha pověrami. 1. Sova symbol moudrosti Velká hlava vyvolává představu i velkého mozku a tudíž inteligence. Skutečností ovšem je, že sovy mají hlavu jen zdánlivě velkou díky hustému opeření a velkým ušním "boltcům", lebka i mozek však nejsou vzhledem k tělu nijak nadprůměrně vyvinuty. Ani inteligencí sovy nevybočují mezi ptáky z průměru. 2. Sovy ve dne nevidí Oko sovy obsahuje obsahuje mnohem více světločivných buněk, než oko ostatních ptáků. Její oční duhovka se ve dne stáhne v malou zorničku, v noci se naopak rozšíří. Sova je tedy schopna vidět stejně výborně ve dne i v noci, v úplné tmě ovšem nevidí ani ona. 3. Sýček přivolává smrt
Houkání sýčka, znějící
jako "půjď", se ozývalo často u lidských obydlí, kde se z důvodu
nemoci některého člena rodiny svítilo dlouho do noci. Nemocný, obávající
se smrti, potom slyšel
© Vladimír Lemberk
|
|
||||
|
|
Sýc rousný |
Kalous ušatý
|
Kulíšek nejmenší
|
Sýček obecný |
Mládě kalouse ušatého
|
|
