Ošoupaný samizdat

V ruce držím osahaný samizdat – režnou nití svázanou a kobercovou páskou zpevněnou knížku, jejíž listy jsou doma zhotovené fotografie. Před třiceti roky nebylo pro studenta jiné cesty k pořízení kopie nesehnatelné knihy. Tolikrát pročtené stránky a ošoupané rohy desek mi připomínají jeden mrazivý silvestrovský večer v roce 1983. Poslední den roku umíral a s ním odcházela i spousta letošních zážitků z lezení po skalách, splouvání řek i obyčejného toulání. Do půlnoci zbývalo jen pár hodin a já seděl v kruhu kamarádů ve vytopeném srubu uprostřed Žďárských vrchů. Po celodenním šlapání unavení, kamna hřála a zpívala. Scházeli jsme se tak každoročně – zakončit další rok společného vandrování. Zpívali jsme vždy naše písničky, vzpomínali a pokaždé také četli něco hezkého. Nikdy jsme nepoznali, kdy přišla půlnoc. Až vzdálené dělobuchy nám obvykle prozradily, že se v tu chvíli s lidmi cosi přihodilo. Ten rok tomu mělo být zrovna tak.

Stalo se však něco víc. Vládla pohoda, venku foukal mrazivý vítr, ale my byli v teple srubu rozpálení jako kamínka. A v té rozněžněné chvíli začal Pavouk číst. Jeho hlasu jsem věřil vždy, v té chvíli obzvlášť: „Začnu zdánlivě zdaleka, ale vytrvej bratříčku...“ Pavouk četl první tři kapitoly Karpatských her a já seděl přibitý, zavřel jsem oči, naslouchal a nechal se nadchnout. Ten člověk, který to vše napsal, mě přece musí znát, cítil jsem naprosto zřetelně. Vždyť formuluje mé nejniternější myšlenky svou krásnou básnickou řečí. To, co jsem třeba jen podvědomě tušil, tu zaznívalo v logickém sledu, hladilo, vybízelo a bylo zároveň i návodem.

Rok, co v tu noc začal žít, pojmenoval jsem později ve svém cancáku „Rok Karpat a naděje“. Knížku, ze které Pavouk četl, jsem ofotografoval, v domácí fotokomoře zhotovil fotky, svázal je a četl po odstavcích vždy cestou vlakem do školy. V jediném odstavci bylo skryto tolik myšlenek, že mi hlava víc nepobrala... Co jiného mohlo následovat, než mnoho cest do rumunské země a časem i jinam. Hráli jsme zde karpatské hry a byli šťastní. Štěstí do žil nám vlévala i vzájemná podobnost s kamarády – všichni jsme ty pocity svobody z horských toulek, sezení u ohně z bukového dříví, spaní pod hvězdami, žvýkání jednoduché stravy nošené v batohu na zádech vnímali a prožívali stejně. Stejně intenzivně. Byli jsme nenasytní a proto cest do rumunských Karpat bylo za ty roky nepočítaně, desítky. Dva týdny stačili, abychom z nich žili po zbytek roku. Někdy jsme museli do Rumunska dokonce dvakrát i třikrát za rok, na jaře i na podzim. Za ta tři desetiletí ovšem mnozí nevydrželi, dívky se vdaly a porodily děti, chlapci se zase začali starat o nově založené rodiny. Ještě později se objevila i věc dosud nevídaná – kariéra. Mnozí jí dali přednost před větrným širákem. Začaly se objevovat i další malicherné důvody, proč nejet do Rumunska, třeba rodinná dovolená na Jadranu. Z původní sestavy jsem zbyl sám a dnes jezdím na východní konec Karpatského oblouku s kým to jde. Třeba i se studenty libereckého gymnázia. Nemohu si pomoct. Současné cesty jsou však stále častěji spíše sentimentálními návraty a srovnáváním s minulostí. Mnoho se zde změnilo, přibylo národních parků, značených turistických cest a informačních cedulí okrášlených „bruselskými hvězdami“. Mnoho zde ale také zůstalo stejné - karpatské hry zde pořád může horká duše hrát...

Nedávno jsme se bavili s Markem Orko Váchou, katolickým farářem, filosofem a autorem několika knih, o Karpatských hrách Míly Nevrlého. Z legrace jsme se vzájemně dotazovali, zda máme v kapse kapesník a nebo zda „asijsky pleskáme smrkancem o kámen...“ a zda jsme toho dne ke snídani přikusovali česnek či nikoliv. Orko ani já jsme ten den česnek nesnídali, oba nás čekaly přednášky a debaty se spoustou lidí... Zdánlivě nevážné poznámky, které ovšem pochopí jen ten, „kdo četl“. Uvědomili jsme si v tu chvíli, že pro naši generaci byla útlá knížka, kterou jsme pracně sháněli a mnozí si ji sami jako samizdat „vyrobili“, naprosto zásadní. Bez přehánění ovlivnila a nasměrovala celou jednu generaci – dnešní čtyřicátníky. Bylo to doživotní nasměrování a tuze hezké. Díky za to, Náčelníku!

©  Vladimír Lemberk

Gratulace k 80. narozeninám RNDr. Miloslava Nevrlého v Liberci dne 23.10.2013