Novodobí čižbaři

& Ptáčníkův den

„Čižba = lapání ptactva rozmanitým náčiním. Čižba byla již u starých Římanů známa a v Čechách před časy (hlavně ve středověku) velmi rozšířena a oblíbena. Obyčejně se lapá ptactvo na čihadle, což bývá nejvydatnější v jeseni, kdy ptactvo je v tahu. Na čihadle bývá strom na povýšeném místě vyrostlý, vhodně proklestěný. Na ten zavěsí čižbař v klíckách různé volavé (čižebné) ptactvo. Na dlouhou tyčku nastrčí rohatinu (rozvětvený vrcholek stromový), do které nastrká lepem pomazané proutky (vějičky). Nedaleko má ptáčník vhodně postavenou boudu, obyčejně v zemi, s okénkem na čihadlo, aby táhnoucí ptactvo dobře pozorovati mohl. Když přivábené ptactvo na vějičky usedne, ptáčník lapené opatrně sejme a do klícky uzavře. Před časy byla v Čechách čižba hojně provozována, nyní jen velmi málo, ba skoro nic, hlavně proto, že jest lapání zpěvného ptactva zákonem zakázáno.“                                          
Ottův slovník naučný, 1892.

*          *          *

Zvoní budík. Novodobý čižbař, ptáčník, který sám sebe řečí současné češtiny prozaicky nazývá ornitolog - kroužkovatel, vstává. Je půl páté ráno a ptáci venku již hodinu zpívají naplno. Je unaven. Krátký spánek již několikátou noc za sebou nedává tělu odpočinout a kruhy pod očima se pomalu stávají chronickou ozdobou jeho obličeje. Obléká nepromokavý oděv a v rychlosti usrkává zbytek studeného kafe od včerejška. Ve vysokých rybářských holínkách vstupuje do mokré louky zahalené mlhou. Začíná další den, ve kterém se bude pošetile snažit polapit co nejvíce opeřenců a navléknout jim na nohu očíslovaný kroužek. Po čerstvě vychozené pěšince obchází několik osamělých keřů a u každého pečlivě prohlíží napnutou síťovinu, která je doslova obalená kapičkami ranní rosy. Již pátý den tu čižbař má u keřů nastražené sítě na ptáky. Téměř v každé z černých sítí je alespoň jeden chycený úlovek, převažují drobní pěvci. V jedné ze sítí uvízla celá rodinka sýkor koňader - rodiče s teprve nejistě létajícími mláďaty. V jiné síti je sojka, křičí a snaží se vyprostit ze zajetí.

Ornitologické tzv. „nárazové“ sítě jsou velmi podobné rybářským. Liší se hlavně svým materiálem a velikostí ok. Celá síť je obvykle 2 metry vysoká a nejméně 4-6 metrů dlouhá. Síť, teprve po pečlivém napnutí mezi dvěma rovnými tyčemi zabodnutými do země, vytvoří jakési kapsy. Ornitologické sítě jsou vyrobeny z velmi tenkých a pevných vláken nylonu, která jsou spletena do ok o průměru 15 - 18 mm. Ptačí oko jemný materiál vláken nedokáže rozeznat, takže pták v letu narazí a zůstane lapen v již zmiňované kapse. Sítě na větší ptáky, dravce a bahňáky, jsou pochopitelně pevnější a mají také větší oka.

Čižbař začíná vyprošťovat ptáka ze sítě - je třeba vymotávat z té strany, ze které do sítě vlétl. Uchopí ptáka za patní klouby a nejprve vyprostí nožky. Úlovek se po svém chycení snaží postavit na něco pevného, proto ptačí prsty bývají zcela omotány síťovinou. Vymotávání pokračuje křídly a vrcholí  osvobozujícím vyproštěním hlavičky protažené okem sítě. Někteří ptáci bývají zamotáni tak, že jejich vysvobození je pro ornitologa zkouškou trpělivosti. Odchyt, kroužkování a zejména vymotávání ptáků ze sítí se tak stává každoroční školou čižbařovi trpělivosti.

Každý ptačí druh má jinou povahu. Některý je bojovník, ranař, snaží se ze sítě za každou cenu sám vyprostit a přitom se zamotává víc a víc, až je zcela obklopen propletenou a zamotanou síťovinou. Takové jsou kupříkladu sojky, drozdi a všechny sýkory - bojovnice, z nich snad nejvíce malé modřinky. Nejeden čižbař při jejich vyprošťování „nemluví spisovně“ a téměř každému o něco prošedivějí vlasy. Postavit si sítě tam, kde sýkory vyvádějí mladé nebo se krajinou potulují jejich hejnka, je opravdový očistec. Někteří čižbaři se ovšem při kroužkování specializují na sýkory a chytají je kupříkladu v zimě u krmítka. Takovéto sítě potom musí velmi často kontrolovat, aby nedali ptačím bojovníků příliš času do sítě se zamotat.

Jiní ptáci jsou flegmatici - chyceni v síti apaticky čekají, co se bude dít. Nebojují a svěřují lehce svůj život osudu. Takové druhy se ze sítí vyprošťují velmi snadno a s radostí. Naštěstí jich není málo, kupříkladu ledňáček, konipasi, rákosníci, strnadi, červenka, pěvuška, vlaštovka .....  Podobně se chová i hýl obecný - zavalitý pěnkavovitý pták s kuželovitým zobákem a rudě zbarveným bříškem. Je to na první pohled ranař, ale ve skutečnosti zbabělec a ťunťa - mouchy snězte si mě. Při vyndávání ze sítí a následném kroužkování hýlů musí být čižbař opatrný. Tento pták má takový strach, že nervové vypětí často nevydrží a může čižbaři zkolabovat v ruce.

Ty ptačí druhy, které bojují, také zpravidla na ptáčníka, který je vyprošťuje ze sítí nebo drží v ruce a kroužkuje, útočí zobákem. On to samozřejmě není útok v pravém smyslu slova, spíše obrana. Každopádně to bolí. A někdy i teče čižbařova krev. Takový dlask, který zobákem běžně louská třešňové pecky a živí se jejich jádry, ten když stiskne ... Až mrazí v zádech při té představě. Také ťuhýci s velmi ostrým zobákem, nebo sojky - kapitola sama pro sebe. Je nesmírně vzrušující (a bolestivé) vyndávat sojky ze sítí a nemít kožené rukavice. Sojky si vyberou takové místo na rukou, kde to zaručeně nejvíc bolí. Tam stisknou zobákem, drží, nepustí a ptáčníkovi zbývají jen slzy pro pláč.

Uvízne-li v sítích dravec či sova, jsou kožené rukavice téměř nevyhnutelné. Poranit mohou ptáčníka ne svým zobákem (ten jim slouží k trhání kořisti), ale pařáty. Dravci a sovy mají v prstech nečekaně velkou sílu - svou kořist loví a usmrcují dlouhými a ostrými drápy na nohách. Nečiní jim tedy velkou potíž svými pařáty sevřít dlaň ptáčníka a lehce nechat své drápy rukou projet. Není divu, že ptáčníci, kteří loví dravé ptáky a sovy (stejně jako třeba sokolníci) se bez kožených rukavic neobejdou.

Pták je ze sítě vyproštěn a ocitá se v plátěném sáčku. Než ráno čižbař obejde všechny sítě, je zcela ověšen sáčky, v nichž se třepotají úlovky. Vymrzlý se vrací na základnu. Zde po jednom vyndá ptáky z plátěného pytlíku, každého uchopí do levé ruky a na nohu mu nasadí hliníkový kroužek. Malými kleštěmi kroužek dokonale dovře a upraví tak, aby ptáku ani v nejmenším nepřekážel. Potom čižbař prohlédne opeření ocasu, roztáhne křídlo, fouknutím rozhrne opeření na břiše: to vše proto, aby zjistil pohlaví a stáří kroužkovaného ptáka. Veškeré údaje zapisuje. Je to důležité, vždyť kroužek je vlastně takovým ptačím „občanským průkazem“ (ve smyslu jedinečného a nezaměnitelného označení), kde má opeřenec zapsáno své číslo, bydliště, stáří a pohlaví.

Ti ptáci, kteří se ptáčníku nemohou bránit zobákem používají o mnoho hanebnější zbraň - své výkaly. Ruce ptáčníkovy jsou tedy nejen „oklované“, ale i potřísněné různobarevným ptačím trusem. Když se po kroužkovací akci čižbaři sejdou v ornitologické hospůdce a ptají se, jaké ptáky kdo z nich chytil, stačí ukázat ruce - znalcům je vše jasné. Stopy po sevření zobákem, drobné ranky i barevná potřísnění ptačím trusem vypovídají o svých původcích.

Čižbařův den je zdánlivě jednotvárný: každé dvě hodiny obejít sítě, vymotat ulovené ptáky, vrátit se s nimi na základnu, zde je okroužkovat a vypustit, vést podrobně veškerou evidenci a mezitím, doslova v poklusu, něco sníst. Když se tedy po setmění vrací čižbař z poslední kontroly sítí, je zcela unaven. Do půlnoci mnoho neschází. Než usne, musí téměř každodenně odhánět vtíravé myšlenky - když je člověk na dně dostavují se pochybnosti. Proč to všechno, stojí ta námaha vůbec za to, k čemu veškeré trýzně, spánkový deficit a bolavé ruce? Na co to pošetilé konání?

Na otázky mu ve spánku odpovídá čižbařský Bůh stručně: „pro vědu a pro radost“. Chytnou-li mnou okroužkovaného ptáka kupříkladu v Itálii nebo až v Jihoafrické republice, vím, kde tráví zimu, kudy, jak rychle a kdy na zimoviště odtáhl. Jedině kroužkováním mohu také zjistit, zda se pták vrací hnízdit na stejné místo, na kterém byl sám rodiči vychován, jakého věku se v přírodě dožívá, jak se během života mění jeho opeření a tělesná hmotnost, zda žijí partneři v trvalém svazku.  Mimo evidentního vědeckého přínosu, vedle rozšíření lidského poznání, je tu ještě něco více, co žene ptáčníka k roztahování sítí. Je to chuť po jakémsi dobrodružství, odvěká touha a neklid člověka-lovce, nejistota, napětí a náhlé rozuzlení, víra ve vyšší moc, ale také krása přírody, přání vidět nespoutaného ptačího krasavce z blízka, sáhnout si na něj, vzít mu na chvíli jeho svobodu a vlastní rukou mu ji opět vrátit. Je v tom jistě i dávná touha po ovládnutí a podmanění si přírody. Označkování volných opeřenců zavání trochu i odpornou lidskou systematičností: označit, spočítat, zaevidovat ...

Johan Colerus již roku 1612 trefně vystihl, co vlastně dělá ptáčník - tedy ten, kdo líčí na ptáky: „Člověk sedí při sítích, docela tichounce, doufá a čeká jen, co milý Bůh ráčí dáti. To si pak přisvojí a užívá ke chvále Boží a k užitku svému. Čihařství - jemné, líbezné a užitečné umění.“

*      *      *

Zvoní budík. Začíná další čižbařův den.

©  Vladimír Lemberk

Čižbař se sojkou

Hýl rudý

Dlask tlustozobý

Králíček ohnivý

Ledňáček říční

Sojka obecná

Ťuhýk obecný

Žluna zelená