Rumunský Yellowstone

Název článku jistě vyvolá u mnohých čtenářů úsměv na tváři. Vždyť hledat v prozkoumané Evropě místo podobně bohaté přírodními skvosty, jež symbolizuje zmíněný americký národní park, by určitě bylo pošetilostí. Přesto pojmenování Rumunský Yellowstone není tak docela nadsázkou.

Tímto jménem jsme si při jedné z mnoha cest do Rumunska „soukromě“ označili oblast nevysokých pohoří, zvaných podle stejnojmenné řeky Muntii Buzaului. Nebyl to typický vandr po rumunských horách. Nepřekonávali jsme žádná krkolomná výšková převýšení, nešli vlastně ani žádnou hřebenovku, spíše jsme se toulali překrásnou zvlněnou krajinou, spali v kupkách sena a užívali si neporušené přírody. Tyto končiny jsou dosud turisticky neobjevené.

*     *     *

Naším východiskem se stala vesnice Berca asi 20 km severozápadně od města Buzau, kde jsme již za hluboké tmy vystoupili z vlaku. Hřmění blížící se letní bouřky nás donutilo hned za vsí postavit plátěnou stříšku. Liják přišel vzápětí.

V překrásném ránu jsme hned u tábořiště objevili tři přirozené výrony ropy. Potmě a v rychlosti stavěné tropiko dokonce jeden svůj cíp máčelo v černé kalužině. Charakteristický zápach tedy nepatřil benzinové pumpě, jak jsme si až do rána mysleli, ale měl svůj původ ryze přírodní. Připomenul nám, že se nacházíme v oblasti ložisek zemního plynu a ropy. V terénu nás o tom přesvědčily i nevelké těžební věže. Pravidelný monotónní pohyb jejich „hlavic“ přispíval k ospalé atmosféře vyprahlé stepní krajiny.

Asi po 7 km jsme minuli odbočku do malé obce Picle a začali stoupat na nevysoký předěl s plošinou na vrcholu. Na tomto mírně zvlněném náhorním plató se zrodilo i pojmenování Rumunský Yellowstone, protože to, co jsme spatřili, předčilo naše očekávání. Ocitli jsme se v rezervaci bahenních sopek „Vulcanii noroiosi“ (česky: bahenní sopky). Velkolepý dojem doplňoval i zamlžený a horkem se vlnící horizont a jakoby „měsíční“ velice pestře vybarvená krajina zcela bez vegetace. Řada kuželovitých a kupovitých vyvýšenin s kráterovitou centrální depresí byla věrnou zmenšeninou těch „pravých“ vulkanických sopek.

Na ploše asi 30 ha se tu vytvořily typické útvary bahenních sopek na jílovitých sedimentech. Mechanismus jejich vzniku je znám – nejčastěji na území s ložisky ropy jsou v místech výstupu zemních plynů a vodních par spolu s nimi vyvrhovány i jílovité sedimenty rozpuštěné podzemní vodou. Ty jsou buď epizodicky nebo pravidelně vytlačovány z kráterové prohlubně na povrch terénu, čímž vytvářejí charakteristické kužele a kupy. Tyto až deset metrů vysoké vyvýšeniny, tvořené již vyschlými bahnitými sedimenty, mají kráterovitou centrální depresi s dosud tekutým jílovitým materiálem. Z ní někdy vytékájí bahenní proudy, jindy vystřikuje na povrch vytlačované bahno a téměř vždy probublávají zemní plyny.

Průměr kráterů se pohyboval od 10 cm do 4,5 metru. Bylo celkem logické, že ty nejširší miskovité krátery byly nejnižší, a naopak. Probublávající zemní plyny budily dojem, že řídké bahno v kráterech je horké. Jeho teplota však nebyla vyšší než 20 ^oC.

Po vyschlých sedimentech jsme procházeli mezi jednotlivými sopkami a každá nám připravila překvapení. Mnohý kužel doslova hrál všemi barvami kvetoucích solí – od rezavohnědé a šedozelené až po čistou bělobu. U jiného se z kráteru ozývaly zvuky, při nichž si každý vybavil Papinův hrnec. Jinde jsme své objektivy museli při fotografování chránit před bahnem vystřikujícím až metr vysoko (a daleko).

Všechny bahenní sopky však již nebyly činné. Některé bez neustálého přísunu podzemní vody zcela vyschly. V těchto často velmi mohutných kuželech byly až 2 m hluboké a 0,5 m široké pukliny, což jen dotvářelo celkově velmi bizarní vzhled této zvláštní krajiny. Stejně působily i výrazné erozní rýhy hluboké až 3 metry, které se vytvořily na skloněných okrajích náhorní plošiny.

Rezervace Vulcanii noroiosi byla vyhlášena již roku 1973, protože se jedná o skutečnou geomorfologickou raritu. A nejenom to – na jediném místě na světě tu roste slanomilná rostlina Nitraria schoberi.

Následující ráno nás zastihlo na korbě nákladního automobilu. Chytili jsme stopa a dojeli až téměř k obci Minzalesti, asi 20 km od bahenních sopek. Název říčky Slanic jsme pochopili hned po ochutnání její vody – kam se hrabe moře! Sevřela se nám ústa. To nám potvrdilo, že další cíl naší cesty – solný kras Meledic – je nedaleko.

A opravdu. Podle potůčku s odporně slanou vodou a břehem pokrytým krystalickou solí jsme vystoupali až k jeho prameni. Naráz se nám odkryl pohled na další přírodní div našeho „yellowstoneského“ putování. Potůček se rodil v prameništi, které připomínalo čerstvě napadlý sníh. Vše na ploše několika arů bylo pokryto 1-2 centimetry mocnou vrstvou vykrystalizované soli. V šikmém ranním slunku zářila všemi barvami spektra. Chlorid sodný tu pokrýval vše – kamínky, ulity plžů, brouka… Zvláštní krusta zpevňovala i relativně sypký materiál na svazích.

O kus dál jsme mohli obdivovat i jakési „skály ze soli“. Byly to vlastně jen vodní erozí odkryté svahy úbočí, které díky vysokému obsahu soli byly tímto rozpustným minerálem zpevněny a vytvářely jakési zemní pyramidy až 30 metrů vysoké. V tomto materiálu se tu vytvořila i fantastická soutěska, přístupná však jen korytem potoka, který ji vymlel.

Tím nejzajímavějším na planině solného krasu byla mimo slaného jezera (o průměru asi 30 metrů) zcela jistě propast. Na její dno, do hloubky až 25 metrů, nebylo zrovna snadné se dostat. Zvědavost však zvítězila. Objevili jsme tam malé jezírko, vlastně louži z nasyceného roztoku NaCl, spousty zajímavých zemních pyramid, škrapů a jiných povrchových tvarů, ale především 5 otvorů do podzemních prostor. V jeskynních systémech pokrývala strop již nefalšovaná krápníková výzdoba. Byla sice celkem chudá, ale zato stoprocentně ze soli!

Přehlídka „yellowstoneských“ úkazů pokračovala druhého dne na protějším břehu říčky Slanic v podobě kaluží z vyvěrající surové ropy. Místní obyvatelé ji sem chodili nabírat dřevěnými džbery a nosili ji do svých chalup – prý ji upravují a plní do petrolejek. Hned vedle pramenilo několik potoků s odporně páchnoucí (a stejně tak i chutnající) sirnou teplou vodou. Tato sirovodíková minerálka prý spolehlivě vyléčí veškeré neduhy zažívání, čemuž docela věřím – zcela jistě působí jako emetikum a projímadlo současně.

Krajinou s oblými kopci a čerstvě posečenými vonícími loukami jsme došli až k 10 km vzdálené obci Terca. Minuli jsme několik dřevěných samot a mezi spoustou kupek sena vystoupali nad ves a utábořili se. Starost o oheň a ohřívání večeře nám tentokrát odpadla. Postarala se o nás příroda. Dorazili jsme totiž k místu zvanému Focul Viu, čili „Živý“ nebo „Věčný oheň“. Ze země tu na několika místech unikají výrony zemního plynu, který na vzduchu neustále hoří.

Tento přírodní jev je efektní zejména v noci. Bylo naprosto neopakovatelné sedět s kytarou u ohně, do kterého nikdo nemusí přikládat. Když si vzpomeneš, ohřeješ si čaj – stačí postavit kotlík na zem v místech až půlmetrových plamínků. Je libo polévku – chvilku strpení, bude hned. Výhřevnost plynového vařiče je přece vyšší, než ohně na dřevo. Jak malí kluci jsme si hráli s ohněm, který neuhasíš a který pobíhá po zemi tak, jak proniká z nitra země hořlavý plyn.

Snídaně ohřátá Věčným ohněm byla naší poslední v oblasti Rumunského Yellowstonu. Posuďte sami, zda je název, který jsme těmto končinám dali, neskromný.

©  Vladimír Lemberk

Krajina bahenních sopek

Sopouch

Barevný kráter

Na vrcholu sopky

Prameniště v solném krasu

Věčné ohně