Uvězněni v Garhwalském Himálaji

& Údolí mrtvých buvolů

Sedím na nízké proutěné lenošce, opírám se zády o vyhřátou stěnu dřevěného domku v jedné himálajské vesničce, jejíž jméno pro mě momentálně nemá naprosto žádnou důležitost. Zapadající subtropické slunce dělá na obloze nepředstavitelné obrazové kreace, ze sousedního údolí doznívá hřmění podvečerní bouřky a domorodci v přicházejícím šeru dokončují úklid úrody fazolí do rodinných sýpek. Vzpomínám na několik právě uplynulých dnů, kdy si osud zahrál s programem naší cesty a nechal nás okusit pocitu, který znali objevitelé pronikající do cizích nepoznaných zemí ...

*    *    *

Den první

Z Hanuman Chatti, městečka u pramenů posvátné řeky Yamuny, vyrážíme brzy ráno. Nepříliš kvalitní mapa dává tušit, že míříme do liduprázdných končin. Je načase - v přelidněné Indii začne mít našinec lidí brzy plné zuby. Stoupáme blátivou cestou, která se kolem oběda začíná postupně větvit na několik sotva znatelných stezek, z nichž ani jedna nevede dál. Smiřujeme se s touto nepřízní osudu a pokračujeme ve výstupu tudy, kudy se chce naším očím (respektive kudy to je pro strmost terénu vůbec možné). Asi v 3 500 metrech nad mořem zčistajasna narážíme na vesnici, či spíše na několik kamenných chýši postavených na okraji malé pastviny. Zhoubné uzavírání sňatků mezi blízkými příbuznými v tomto těžko přístupném a tudíž izolovaném společenství se projevilo dosti výrazně. Tváře několika obyvatel, které po našem příchodu opouští chýše, vyjadřují nemalý stupeň demence. Komunikace s nimi je velmi svízelná, přesto po chvíli přece jen chápou, kam v těchto „neturistických končinách“ směřujeme. Vyluzují hlasité neartikulované zvuky a energicky ukazují shodně jedním směrem - kolmo nahoru.

Den druhý

Nocujeme již nad hranicí lesa. Ráno je nutné sklepat ze stanů patnáct centimetrů nového sněhu, teprve pak můžeme sbalit a pokračovat ve výstupu. Zmrzlý sníh ale začíná slunce brzy rozehřívat a brodění po kolena v měkkém mokrém sněhu odebírá mnoho sil. Na oběd se ocitáme na hřebenu Darwy asi ve 4 500 metrech. Nádherný výhled na zasněžené sedmitisícovky hlavního himálajského hřebene kalí nevyslovená otázka: „Kudy dál?“

Jak známo_ nerozhodnost zabíjí. A protože není cesty zpět, nezbývá než pokračovat po hřebeni. Množství sněhu ovšem ani tuto variantu postupu nedovoluje, proto jedinou možnou cestou zůstává sestup po opačné straně, než jsme na hřeben vystoupali. Díky jižní expozici je tady sněhu podstatně méně. To ovšem je taky jediná výhoda, protože svah má sklon minimálně 70^o a v cestě rovněž stojí několik skalek. Objevují se i slzy a naše čtyři tělesné schránky, jakož i psýché v nich, jsou „grogy“. Sup na jedné ze skalek jen mlčky přihlíží - jak symbolické... Kousek pod hranicí lesa na břehu potoka stavíme dva stany. Den byl dost vysilující a tak si ani nevšimneme kostry buvola, která leží pár metrů od tábora.

Den třetí

Další den před obědem balíme a začínáme sestupovat. Necháváme se pohltit džunglí. Prales působí velice emotivně, vše je tu vlhké, obrostlé mechy a kapradinami, nikde sebemenší stopa lidské činnosti. Nacházíme další kostru buvola a stopy velké kočkovité šelmy. Skáčeme z kamene na kámen v korytě potoka - jiný průchod dnem údolí není téměř možný. Rychlost takového postupu připomíná tempo želvy. Kdesi nad námi krouží minimálně dvacet supů. Že by dostali chuť na lidské maso? Kameny v potoce jsou vlhké a po doskoku kloužou. První zranění a první kapky krve na sebe nenechávají dlouho čekat. Zkoušíme se tedy prodírat bambusovou džunglí na svazích údolí, ale jsme doslova „odraženi“ zpět do koryta potoka.

K večeru se skály přibližují až k potoku, údolí se mění v soutěsku a potok padá nekonečným vodopádem kamsi dolů. Tudy cesta rozhodně nevede. Skály se obejít nedají, proto se asi 0,5 kilometru vracíme a stoupáme na boční hřebínek. Zítra chceme zkusit sousední údolí.

Den čtvrtý

V noci mě několikrát budí zvuky těžké chůze jakéhosi velkého zvířete, které obchází náš tábor. Nemám baterku, zato mám strach. Ráno ale nikde žádné stopy nejsou, nacházíme pouze další kostru buvola a kamarádi mě podezřívají z tzv. únavového syndromu. Prý se projevuje mj. zvukovými halucinacemi.

Scházíme hustým porostem mlžného pralesa na dno druhého údolí, které je mohutnější a protéká jím říčka. Odhadujeme nadmořskou výšku na 2700 metrů. Fascinují nás ty úžasné rozlohy naprosto neporušené přírody v Indii nevídané. Opět nás obklopuje podmanivé kouzlo strašidelné atmosféry himálajského bambusového pralesa: ze stromů visící liány a epifytické mechy, obří kapradiny, pod jejichž listy se schová celý člověk i s batohem, nádherné orchideje, neznámé barevné houby - z nich nejzajímavější je jakási oranžová kupka rosolu, velcí hnědí střevlíci a ve výšce na skalách obří plástve himálajských divokých včel. Opět kosti a lebky buvolů a opět nad údolím kroužící supi. Jdeme korytem říčky s nadějí, že tentokrát se nám podaří sestoupit až kamsi dolů do hlavního údolí, kde má podle špatné mapy být několik domorodých vesnic. Opět skáčeme z kamenu na kámen a je jen otázkou času, kdy dojde opět ke zranění. Jinudy to ale bohužel nejde. V jednom místě dokonce slézáme asi desetimetrový vodopád. Hodilo by se o něco delší lano, než máme. Prožíváme úžasné pocity objevitelů a možná vskutku jsme objevitelé.

Hlavou nám ale vrtá něco úplně jiného - proč je všude tolik koster buvolů a proč není nikde ani stopa po přítomnosti člověka (vždyť jsme ve druhé nejlidnatější zemi světa!). Na odpověď si však budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

Den pátý

Nocujeme na rovném místě na břehu říčky. V noci houkají sovy, jinak je klid. Pokračujeme v sestupu. Nacházíme lebku medvěda a znovu stopy velké kočkovité šelmy. Uvažujeme vážně o možnosti setkání s levhartem nebo dokonce tygrem indickým. Údolí se opět stává skalnatější a v korytě řeky se do cesty stále častěji staví obrovské bloky zřícených balvanů. Fantastická scenérie, kterou nelze vyfotografovat a která opovrhuje lidmi. Nám však kupodivu přináší pocit štěstí a jakéhosi zadostiučinění. Endorfiny se ve velkém vyplavují do našich krevních řečišť.

Brzy po obědě se dostáváme nad vodopád - říčka, jejímž korytem se prodíráme, volným pádem překonává terénní stupeň minimálně 80 metrů vysoký. Nelze projít. Začínáme tušit, proč sem dosud lidé nepronikli. Jsme uvězněni v panenské horské přírodě stejně jako buvoli, jejichž kostry neustále nacházíme. Trochu depresivní představa - skončit jako oni. Z těchto údolí cesta nevede.

Vracíme se labyrintem balvanů zpátky až do místa, kde tušíme možný přechod přes boční hřeben do dalšího, již třetího v pořadí, údolí. Do třetice by to mohlo vyjít. Stmívá se a tak přesun přes hřebínek necháváme zítřejšímu dni.

Den šestý

Ráno nás budí hejno opic hulmanů posvátných. Vřeští v korunách stromů, ale ke stanům se naštěstí neodvažují. Pozorně z povzdálí sledují naše balení a pak nás znuděně opouštějí. Začínáme se prodírat bambusovými porosty vzhůru. Po nějakém čase je konečně bambus vystřídán jinou překážkou - balvanovým polem. Kličkování mezi obrovskými mechem porostlými balvany je nečekaným tělocvikem. V jednu chvíli dokonce musíme do podzemí. Cesta vrchem je problematická, zato pod několika skalními bloky lze vytušit možný průchod. Svítíme si jedinou nepříliš fungující baterkou. Myslím, že jsme v tu chvíli ani nedocenili možné nebezpečí ze setkání s himálajským medvědem ušatým, ale vyšlo to a medvěd nebyl doma.

Konečně překonáváme hřebínek a začínáme scházet do třetího údolí. Všude rostou pichlavé obří šalvěje a ještě větší žahavé kopřivy. Na zmoklém suťovišti kamarád padá jak podťatý - vypadá to na natržený kolenní vaz. Pod skalním převisem, nebo spíše v otevřené jeskyni, nacházíme doupě jakéhosi velkého zvířete. Podle rozměrů vyleženého pelechu a podle charakteristického pižma musí jít nejspíš o medvěda. Žádné stopy v okolí doupěte bohužel nenacházíme a tak totožnost živočicha, i možná spekulace o příbytku yettiho, zůstává otevřená.

Sestup k říčce je problematický. Slaňujeme menší skalku a pokračujeme korytem po proudu, střídavě skáčeme po kamenech nebo se brodíme vodou.

Tentokrát jsme na vodopád narazili velmi brzy. Rovněž tento byl nepřekonatelný. Po krátké poradě rezignujeme - rozhodujeme se pro návrat. Znamená to ovšem velmi namáhavě vystoupat korytem řeky tak vysoko, jak jen to půjde, nejlépe až na hřeben Darwy, a tam se pokusit o překonání hřebene a sestup druhou stranou zpět do Hanuman Chatti. Neradostná vyhlídka. Ovšem po těch několika dnech marné snahy o vyproštění se ze zajetí hor nemáme již energii na další pokus o sestup v některém příštím údolí.

V té chvíli největšího zoufalství TO najednou přichází.  Ač v úplné izolaci, v úplném osamění, ba přímo v dosti svérázném uvěznění, se cítíme skutečně volní, osvobození od všech omezujících vymožeností lidské společnosti. Neobvykle intenzívní pocit, který zalétá až do našich snů. Současně si však uvědomujeme, že tato volnost je jen osvěžující přestávka, jen jakási „výjimka“, v našem běžném normálním životě. Tato přestávka však dává sílu, nabíjí baterie a proto tady možná jsme.

Naráz se nestrachujeme o budoucnost. Žijeme teď a přítomnost stojí za to! Snad i proto nám vysvobození nečekaně padá z nebe samo. Přibližně po dvou hodinách stoupání potkáváme první stopy civilizace. Kdysi dávno někdo zbudoval na vodním toku kamennou hráz a od ní vedoucí akvadukt. Ten měl zřejmě zásobovat vodou terasovitá políčka. Nikdo z nás nemusí říkat ani slovo: akvadukt nás dovede zpět do civilizace. Jeho výstavba však evidentně probíhala před dosti lety. Časté sesuvy půdy, vývraty přestárlých stromů a obtížná údržba však způsobily, že v současnosti byla stavba naprosto nefunkční a pobořená. Přesto jistě vede v mírně se svažující linii tam, kam potřebujeme.

Úlevný výdech je hodně hlasitý.  Na další cestu vyrážíme téměř okamžitě. Chůze po zídce akvaduktu je po té několikadenní pralesní anabázi opravdovým požitkem. Přibližně za hodinu jsme však opět v pasti - akvadukt končí na hraně skály. Voda zde stékala po přibližně třicetimetrové skále, pod kterou kanál opět pokračoval. Zoufalství. Nevzdáváme se a skálu střídavě slaňujeme a slézáme. To již ale tma velí najít si dnešní místo k noclehu. Hledání je snadné, mnoho možností tu totiž není. Spíme přímo na dně akvaduktu.

Den sedmý

Budíček obstarávají ještě před rozedněním kohouti kura bankivského - divokého předchůdce domácí slepice. Několik kohoutků se v korunách stromů předhání před svými soky a nám nedává dospat. Vyrážíme proto brzy, nedočkaví a zvědaví, kam nás akvadukt přivede. Přivádí nás ke skále, v níž mizí. S menšími obtížemi se však dá proplazit, dvacetikilový batoh je ovšem třeba sunout před sebou.

V pozdním odpoledni hustý les naráz končí. Pod námi se objevují pastviny a terasovitá políčka. Vesnice nemůže být daleko....

©  Vladimír Lemberk

Podzim v Himálaji

Tudy možná ještě nikdo nešel

Zbytky uhynulých buvolů

Vysvobozením byl zavlažovací kanál