Cesta do starých časů

Ohrožený tabon ze Sulawesi

Taboni, patřící do řádu hrabavých (Galliformes), jsou ptáci velikosti krůty. Jejich postavám dodávají dojmu mohutnosti silné a doširoka rozkročené nohy, které jsou jedním z typických znaků čeledi tabonovitých (Megapodidae). Obývají deštné pralesy a nejrůznější křovinaté porosty v Austrálii, východní Indonésii a na Filipínách.

Od všech ostatních ptáků se taboni, jak známo, odlišují velmi specifickým způsobem hnízdění, respektive inkubace vajec. Využívají při tom nejrůznějších „umělých líhní“, které se druh od druhu navzájem liší. Některé druhy nanosí hromady rostlinného materiálu, jehož tlením se vytváří teplo potřebné pro vývoj zárodků ve vejcích, jiné druhy zase využívají jako tepelný zdroj např. slunce a nebo geotermální energii. O snesená vejce, která jsou u těchto ptáků neobvykle velká, se vždy stará pouze samec. Ten disponuje velmi přesným termoreceptorem - na jazyku a horním patře zobáku má citlivé buňky, jejichž pomocí dokáže rozpoznat teplotu s přesností na 1 ^oC. Podle potřeby tak materiál „líhně“ buď přihrnuje (a teplotu zvyšuje) nebo odhrnuje (a vejce ochlazuje).

Tabon přilbový (Macrocephalon maleo) je patrně nejpestřeji vybarveným z devatenácti dosud známých druhů tabonů. Lososově růžové břicho ostře kontrastuje s leskle černým hřbetem, žlutým zobákem a žlutým kroužkem kolem oka. Nejnápadnějším je ovšem rohovitý útvar na temeni hlavy, který bývá kovově modře vybarven. Této modré ozdobě vděčí taboni přílboví za své české jméno.

Tabon přilbový, známý všude ve světě pod domorodým pojmenováním maleo, je rozšířen pouze na nepříliš velkém území severní poloviny indonéského ostrova Sulawesi (dříve nazývaného Celebes). Při studijní cestě do této rovníkové oblasti se pro nás stalo dlouhé a jakoby stupňující se volání samců jednou z nezapomenutelných zvukových kulis sulaweského deštného pralesa.

Existují dvě strategie „umělé inkubace“ vajec, kterou taboni přilboví využívají. Menší část populace se v době hnízdění stahuje na pobřeží s plážemi tvořenými tmavým lávovým pískem. Ten se na slunci zahřívá intenzivněji než písek světlý a rovněž lépe akumuluje teplo. Do písku vyhrabávají až metr hluboké díry, do nichž samice malea klade jedno vejce. Díru společně samec se samicí opět zahrabávají. O těchto společných hnízdištích na pobřežních plážích bylo napsáno mnohé, ale bohužel recentně již patrně přestala existovat. Kupříkladu v přírodní rezervaci Tangkoko na nejsevernější výspě Sulawesi, vyhlášené mj. právě pro malea, žili v roce 2001 podle tamních strážců již poslední tři taboni. O jejich reprodukci však neměli žádné zprávy.

Druhou a možná ještě rafinovanější taktikou, kterou se taboni přilboví naučili využívat, je existence postvulkanických jevů. Sever Sulawesi je dosud vulkanicky velmi aktivní oblastí s řadou horkých pramenů a výronů žhavých sopečných plynů. V okolí takových míst je půda zahřátá geotermální energií a právě do ní vyhrabávají taboni díry a kladou svá vejce.

Po snesení a zahrabání vajec se dospělí ptáci vracejí z hnízdiště zpět do pralesa. Mateřství tak pro ně, na rozdíl od ostatních druhů tabonů, končí. Období vyhrabávání děr a kladení vajec je, jak jsme velmi brzy pochopili, jedinou šancí, jak dospělá malea pozorovat. V pralese jsme je sice pravidelně slyšeli, ale zahlédnout je při shánění potravy (měkkýši, hmyz, stromové plody) nebo odpočinku v korunách stromových velikánů se nám nepodařilo.

Zahřívání vajec, která váží přibližně čtvrt kilogramu, trvá při teplotě 44 ^oC asi 55 dní. Abnormální velikost vajec je adaptací podobnou té, kterou známe u plazů - obsahují velký žloutek, který garantuje adekvátní výživu v průběhu inkubace i v prvních dnech života po vylíhnutí. Mláďata musí být hned od počátku absolutně samostatná. V prvních okamžicích života je navíc čeká energeticky nesmírně náročný úkol - vyhrabat se z hlíny nebo písku na vzduch. Je to závod s časem a mnohá mláďata jej pravděpodobně prohrávají (a hynou zeslábnutím a udušením na půli cesty). Vejce bývají zakryta až půlmetrovou vrstvou zeminy a než ji čerstvě vylíhlé kuře prohrabe, uplyne i několik dnů. V tuto dobu čeká na malého bezbranného malea také nebezpečí v podobě varanů, šelem, ale i mravenců, pro které je zesláblý tvoreček hrabající se z hlíny snadnou kořistí. Jen co se mládě poprvé ocitne na vzduchu, oschne a bez odpočinku je ihned schopno poletovat a shánět potravu. Rodičovskou péči tedy vůbec nepotřebuje.

Na Sulawesi bylo dosud popsáno na padesát společných hnízdišť těchto zajímavých ptáků, z nichž však v současnosti existuje již pouze asi čtvrtina. Především populace využívající černý plážový písek prakticky vymizely. Příčinou poklesu početnosti je především fatální rozsáhlé odlesňování a také vykrádání hnízd domorodým obyvatelstvem, které se vejci živí. Na jejich ochranu byly vyhlášeny rezervace Tambun a Tumokang na Severním poloostrově, kde je v současnosti zaznamenáno také nejvíce hnízdních děr.

Lokalita u vesnice Tambun je vzdálena asi 40 km jižně od města Kotamobagu. Leží v ploché kotlině obklopené zalesněnými horami. Travnaté dno kotliny je plné nejen taboních děr, ale také postvulkanických jevů. Musíme přeskakovat bublající a zelenomodře zbarvené potoky horké vody, vyhýbat se žlutozeleným jezírkům i místům, kde se nám nesnesitelně zahřívají podrážky bot. Travnatý porost je v některých místech doslova prošpikován dírami, které tu vyhrabali malea. Na ploše asi 3 ha odhadujeme počet hnízdních děr na jeden tisíc. Mají přibližně 0,5 m v průměru a jsou asi stejně tak hluboké. Právě do nich kladou samice svá vejce. Přesněji řečeno teprve do dna těchto děr malea zahrabávají vejce tak hluboko, aby měla půda patřičnou teplotu 44 ^oC. Přestože je hlinitokamenitá půda celkem sypká, obsahuje oblázky až 10 cm v průměru, které jistě ztěžují hrabání.

Setkáváme se s dvěma domorodci s mačetami v rukou. Jsou to vykradači hnízd. Hnízdiště u Tambunu je sice chráněno a označeno výstražnými cedulemi, ale to nemůže zabránit lidem z okolních usedlostí, aby si sem nepřišli pro svou denní dávku bílkovin. Vejce maleů je pětkrát větší než slepičí a domorodce stojí jen malou námahu, vyhrabat je mačetami z hlíny. Byli by hloupí, kdyby pohrdli prostřeným stolem jenom proto, že se to „nesmí“. Pojem „ochrana přírody“ je jim zcela cizí a vůbec nechápou jeho smysl a význam. S největší pravděpodobností také ani neumí číst, aby jim text na cedulích něco řekl. V ruce jednoho zahlédnu překvapivě velké, rezavě hnědé vejce protáhlého tvaru.

Přibližně 1 km za hnízdištěm je vybudováno výzkumné centrum. Dříve zřejmě reprezentativní budovy v oploceném areálu nyní chátrají, Indonésie se již několik let zmítá v ekonomické krizi. Peněz je nedostatek a ochrana přírody nepatří mezi priority. Ve výzkumném centru v současnosti žije jediný člověk - Dr. Samuel Dingbitto, který se maleům věnuje celý život. V době hnízdění (tedy v říjnu až lednu) dokonce hlídá lokalitu u Tambunu ozbrojen pistolí. Každý den za rozednění sem v tuto dobu z okolních lesů přilétají taboni klást vejce. Právě při hrabání jsou malea nejzranitelnější - domorodci je z úkrytu pozorují a snaží se zjistit, do které díry si odpoledne dojít pro „bílkovinnou konzervu“. Před lety tu takto každé ráno přilétalo klást vejce až několik desítek párů, ale poslední dobou jsou to jen nepravidelně jednotliví ptáci. Maleům se v Tambunu již několik sezón nerodí takřka žádná mláďata a přestože jsou relativně dlouhověcí, jejich populace se trvale a výrazně snižuje.

Taboni přilboví jsou v současnosti zcela jistě jedním z nejohroženějších druhů ptáků světa. Obávám se, že k jejích záchraně by spíše než zařazení do Červeného seznamu IUCN přispěla cílená a důsledná ochrana společných hnízdišť. Snad ještě není pozdě...

Taboni přilboví obývají pouze primární deštné pralesy na ostrově Sulawesi.