Cesta do starých časů

V rodině Zanskárce Stenzina

„A určitě nezapomeňte navštívit můj dům a moji rodinu ve vesnici Shi,“ zve nás na závěr krátkého rozhovoru mladý Tibeťan s širokým úsměvem. „Najdete ji snadno. Až překročíte sedlo Shingo-la, je to první vesnice na levé straně údolí. A přijďte určitě!“ Rozhovoru a pozvání nepřikládáme zase tak velký význam – Tibeťana jsme pozdravili a zastavili se s ním na kus řeči při výstupu po uzounké stezce do sedla v 5100 metrech. Zatímco my lapali po dechu a v řídkém vzduchu nebyli schopni rozumně uvažovat, on byl evidentně v pohodě. Vedl karavanu mezků a přepravoval po této jediné „dopravní tepně“ náklad jakéhosi zboží z jednoho údolí do druhého.

Když nás dva dny na to při krkolomném sestupu po ledovcové moréně předcházela stejná karavana a povědomá tvář pozvání opakovala, začali jsme tušit, že je myšleno vážně. Naše cesta trvala ještě celý den, než jsme ze zaledněných partií Západního Himálaje sestoupili k prvním domkům.

Vesnička Shi je postavena v údolí řeky Kargyak, které se také nazývá Horní Zanskar. V jinak strmém, suchém a skalnatém údolí je pouze zde - na soutoku dvou řek - terén mírnější a svahy umožňují existenci zavlažovaných terasovitých políček s obilím. Nadmořská výška 4200 metrů předurčuje tuto ves k zařazení mezi nejvýše trvale osídlená místa na planetě Zemi. Již z dálky svítí mezi malými zelenými ploškami ječmene nabílené krychlovité domky Zanskárců. Stenzin, náš samozvaný hostitel, nás vyhlíží. „Džuléj, džuléj“, nese se údolím hlasitě křičený pozdrav. Pusa od ucha k uchu rozesmátá ukazuje zažloutlé zuby a do třetice opakuje pozvání k noclehu a dvoudennímu odpočinku v jeho domě. Nelze odolat.

* * *

Rozhlížíme se po vesnici, lze-li tak vůbec nazývat osm domů nerovnoměrně roztroušených v blízkém okolí. Rozlehlá obydlí jsou postavena z kamenů a nepálených cihel, navzájem poslepovaných blátem z jemného sedimentu přineseného ledovcovou řekou. Tohoto substrátu je všude v okolí dostatek – přímo nad vesnicí se zdvihá moréna s nevytříděným „stavebním“ materiálem. Čeho se v krutých podmínkách velehorského údolí však nedostává je dřevo. Stropy pokojů a střechy domů zakrývají obyvatelé vrbovými a topolovými pruty rozloženými mezi neopracovanými topolovými trámy. Plantáže těchto rychle rostoucích dřevin potkáváme až mnohem později v teplejší dolní části údolí dva dny pochodu daleko. Sem se musí dřevo a pruty nákladně dopravovat, jsou proto tím nejdražším, co Zanskárci mají.

Domy jsou většinou nahozené, nebo přesněji oplácané, směsí bláta a jačího trusu, a nabílené vápnem. Malá okna (maximálně 50 x 80 cm velká), krytá v minulosti tenkou průsvitnou kůží, dnes vyplňují přes sebe navzájem překládané, špinavé a popraskané skleněné tabulky. Zato rámy oken zdobí celou stavbu. Jsou vyřezávané a celkem velmi pestře malované. Jakoby ani nepatřily do okolní jednobarevné krajiny horské pouště...

Rovné střechy překrývají drny. V Shi a celém Zanskaru ovšem prší jen minimálně, proto střechy plní spíše funkci tepelně izolační. V horském terénu je vodorovných ploch poskrovnu, a tak nepřekvapí, že rovná střecha je také hojně využívaným skladištěm. Hromady paliva - nasušených jačích lejn, otepi trávy a suchých rostlin, používaných k zatápění, zdobí všechny stavby v údolí.

Stenzin nás radostně vítá a vybízí, abychom vstoupili dovnitř. Vzápětí se otáčí a mizí v nízkých dveřích. Zřejmě očekává, že jej budeme následovat. Což o to, my bychom rádi. Sotva však vstoupíme z ostrého slunka do absolutní tmy, která hned za dveřmi panuje, obklopí nás neprůhledná tma. Není se podle čeho orientovat a není ani zřejmé, kam Stenzin zmizel. Nesměle voláme do tmy. Hostitel se pro nás vrací a vede po velmi úzkém a ještě více strmém kamenném schodišti (spíše žebříku) do prvního patra. Dvířka do kuchyně jsou tak úzká a nízká, že s batohem na zádech nelze vstoupit. Vzniká menší zácpa.

V kuchyni je mírné přítmí, okénky dovnitř proniká jen pramálo slunečních paprsků. Kolem miniaturních kamen sedí další členové Stenzinovy rodiny. Seznamujeme se jak s čtyřmi mladšími sourozenci, tak s rodiči i prarodiči. Všichni jsou drobných postav, zachumláni do vydělaných jačích houní a přestože jsme je evidentně vyrušili u oběda, usmívají se. Stařečkové jsou shrbení, s hlubokými vráskami v obličeji a se žlutým bělmem očí. Ženám i mužům visí na krku náhrdelník z malachitů. Dlouhé copy dívek jsou tak tlusté, že takové množství vlasů by leckterá naše kráska mohla závidět.

Jsme uvedeni do sousední místnosti, kde budeme prý bydlet. Je jen skromně vybavena tím nejnutnějším. Podlahu z udusané hlíny zakrývá koberec utkaný z jačí vlny. Poličky na zdech slouží jako skladiště důležitých drobností – baterií, mýdla, lampy, svíček, kanystrů s petrolejem, pytlů s rýží a moukou. V rohu jsou naskládané přikrývky na spaní.

Stenzin nás usazuje na koberec kolem nizoučkého stolku a jeho asi desetiletá sestra přináší tsampu a slaný tibetský čaj. Je to jídlo, které je pro Zanskárce nejdostupnější a jen v menších obměnách také tvoří základ jejich stravy. Tsampa vzniká smícháním ječmenné mouky s čajem. Z takové náležitě prohnětené hroudy se uždibují rukama jednotlivá sousta, která se navíc mohou namáčet v čaji. Tibetský čaj je slaný a mastný od jačího másla, které je jeho nezbytnou součástí. Prvních několik doušků bývá pro Evropana klíčových – pokud je „ustojí“, vypije pak již cokoliv...

Stenzinův dům je pro oblast Zanskaru, tedy nejzápadnější výspu indického Tibetu, naprosto charakteristický. Jeho základem je z masivních kamenů zbudované přízemí, které nemá žádná okna a tvoří jej až dva metry silné zdi. V přízemí se nachází sklad sušených jačích lejn, stáj s dvěma koňmi, tzv. zimní pokoj a také záchod. V patře jsou mimo kuchyně další dva obytné pokoje, kam se musí vejít celá často až patnáctičlenná rodina.

Záchodem nazývají kamennou místnůstku v přízemí se třemi protáhlými otvory v podlaze vedoucími do žumpy. Při stěnách je tu hromada prachu a malá dřevěná lopatka. Toaletní papír je pro Tibeťany věcí neznámou, stejnou práci přece zastane hrst prachu... Také „spláchnout“ lze lopatkou prachu. A tak pod dírami v žumpě neustále narůstají tři hnědé „stalagmity“, aby jednoho dne, důkladně promíchány prachem a uleženy, byly přemístěny na terasovitá políčka obyvatelů domu a zde svými živinami přispěly k bohaté úrodě. Kruh se tak uzavírá, koloběh bytí v různých podobách je všude kolem - buddhismus bývá přítomen v úplně všech oblastech života Tibeťanů.

Kuchyně je v pravém smyslu slova společenskou místností. Na první pohled v ní dominují malá kamínka, kterým ovšem chybí komín. Kouř samovolně odchází děravým a začouzeným stropem. Na policích v rohu kuchyně musí každého upoutat vzorně vyrovnané nádobí. Lesknoucí se chromované talíře a mísy zdobené tepanými ornamenty jsou pýchou hospodyně a celé rodiny. Výbavu doplňují dary novověku - „papiňák“ a termoska na čaj. Paní domu za pomocí dcer válí ječmenné placky čapátí a peče je na plotně. Stenzin mísí čaj s jačím máslem ve velmi bohatě zdobeném dutém bambusovém válci zvaném gur-gur. Čaj, tibetsky nazývaný gur-gur-cha, potom přelévá do termosky a staví na stolek před námi.

Stenzin je jediným z celé vesnice ovládající základy angličtiny. Zbytek odpoledne s ním trávíme v družném rozhovoru, při kterém se dozvídáme řadu překvapujících informací o životě v tibetské vesnici Shi. Vypité šálky čaje už ani nepočítáme.

Stenzinovi není ještě ani dvacet pět let, přestože vypadá minimálně na třicetiletého. Své jméno získal až téměř jako dospělý. Byl tehdy velmi těžce nemocen a rodiče se báli, že si jej Bůh vezme. Proto rychle svého syna přejmenovali na Stenzina, čímž podle tibetských pověr Boha zmátli a on si již pro „vyhlédnutou oběť“ nemohl přijít.

Nemoc je pro Zanskárce velmi obávanou komplikací. Lékařskou pomoc mohou nalézt až v nejbližší „civilizaci“, tedy 4 dny pěšky a 2 dny koňmo horským terénem ve správním městečku Padum. A lékař není zadarmo! Proto se snaží být co nejvíce soběstační, znají účinky mnoha horských bylin a věří také v léčebné účinky zaříkávání, tajemných lámaistických obřadů, obětí a rituálů.

Hygiena je v Tibetu věcí zcela neznámou. Zanskárci chodí až do roztrhání pouze v jednom oblečení, v zimě k němu přidají teplý dlouhý kabát z jačích kůží. Nikdy se nemyjí - nemají potřebu „máčet se“ ve studené vodě. Pokud je již potřeba vlasy rozčesat, činí tak jen v krajní nouzi, nejvýše několikrát za rok. Dlouhé nestříhané vlasy splétají do mohutných copů. Muži si v současnosti již vlasy zkracují. Ukazovat své nahé tělo je věcí zcela zapovězenou a také neznámou. Tibeťané se nikdy v životě nesvlékají, dokonce i manželé se navzájem znají celý život jen oblečení. Soulož ani porod nejsou důvodem k odložení oděvu!

V družném hovoru čas utíká velmi rychle, ani jsme si nevšimli, že venku se setmělo. Stenzin zapaluje svíčky, petrolejku a k našemu velkému překvapení také zapíná malou přenosnou zářivku. Tento moderní světelný zdroj je napájen akumulátory. Máme otazníky v očích, a tak nás Stenzin vede před dům. Po žebříku stoupáme na střechu zalitou úplňkovým měsícem. Zde se mezi hromadami suchého trusu a otepí sena ukrývá malý sluneční kolektor. Jak cize až „nepatřičně“ působí toto zařízení v okolních liduprázdných horách; pryč je doba petrolejek a svíček! Je to prý dar francouzské vlády, která hmotně podporuje rozvoj těchto nejchudších vesnic světa.

Ráno se budíme do mrazivého rána. Přestože letní dny jsou v těchto vysokých horách poměrně teplé (až 25 stupňů), noci bývají naopak velmi chladné. Jačí kožich a vlněný klobouk zvaný tibi se určitě hodí. Nejhorší, a pro nás málo představitelná, je krutá zima v Shi. Nekonečných sedm měsíců tu leží vysoká sněhová pokrývka a teploty často na dlouhé dny klesnou až na -45 ^oC. V ten čas Zanskárci obývají pouze přízemí svých domů, kde v pokoji bez oken, soustředěni okolo kamen, přečkávají zimu. Musí to být prubířský kámen, přežít těch několik měsíců uvěznění v depresivní kamenné kobce bez světla. Mohou jen sedět, modlit se a čekat na jaro. Duše Tibeťanů v tomto období tělesných útrap velice zesílí. Dokáží to však prý už pouze staří obyvatelé Shi, většina mladých na zimu odchází do klášterů v nižších polohách hor.

Ještě rozespalým a zalezlým ve spacácích přináší nám hospodyně horký slaný čaj. Tímto teplým posilujícím nápojem den začíná i končí. Jídlo následuje až několik hodin po čaji. Zdálo by se, že z mouky, jačího mléka, brambor a luštěnin nelze zajistit dostatečně pestrou stravu. My však za dva dny ochutnali mimo obvyklé tsampy také pražené ječné obilky, rýži s čočkovou omáčkou zvanou dhal, rýži se sladkým jačím tvarohem, čapátí mazané jačím sýrem, jačí jogurt, jačí máslo a vařené brambory. Mimo rýže a cukru, které musí Zanskárci dovážet, jsou ve všech potravinách zcela soběstační.

Nepřekvapí asi nikoho, že většinu polních prací a také veškeré práce v domácnosti leží na bedrech žen. Ženy však mají spousty tabu. V podstatě jsou „tradičně“ diskriminovány a i v současnosti odsouzeny k práci doma, starosti o potomstvo a úrodu. Nesmí chodit do škol, nemají právo cestovat mimo vesnici, bavit se s cizinci, vybírat si ženicha atd. Tato tradiční omezení platí však v současnosti už pouze v nepřístupných horských oblastech, kde lidé žijí stále stejně již po staletí.

Vesnice Shi a celé údolí Horního Zanskaru je z tohoto pohledu jakýmsi živoucím skanzenem či památníkem tradiční tibetské kultury a způsobu života. Jak dlouho ještě? To ví jen Bůh.

Tibeťanky v Shi.

Klášter Phuktal nedaleko Shi.

Okolní hory.