Život na Srí Lance jde dál

Život na Srí Lance jde dál...

Téměř tři měsíce po ničivé vlně tsunami se lidé na jihu a jihovýchodě Srí Lanky vzpamatovávají z apokalypsy, která ty, kteří přežili, obklopuje. Většinou sedí s rukama v klíně před darovaným stanem, rezignovaně přihlížejí Evropanům pracujícím při odklízení ruin a mají strach z budoucnosti.

* * *

Ke kostelu se vlna nedostala

Lalith dopadl relativně dobře. On i celá jeho rodina jsou křesťané. V neděli 26. prosince byli tak, jako ostatně každou neděli, na pravidelné bohoslužbě v římsko-katolickém kostele. To jim zachránilo život. Právě v tu dobu vlna tsunami dosáhla břehů Srí Lanky.

Lalith je rybářem, stejně jako generace jeho předchůdců a stejně jako většina ostatních mužů v Tangalle. Ještě než přišla osudná vlna vyrážel se svou malou motorovou lodí na moře v blízkosti jižních břehů Srí Lanky. Z večera natáhl sítě, přes noc chytal a nad ránem sítě vytáhl. Pravidelné ranní trhy v tangallském přístavu byly vyhlášené a o odbyt ulovených ryb se tedy nemusel obávat. Někdy se vydal na malém vahadlovém člunu jen do blízkosti pobřeží, kde udicí chytal malé ryby – těch ovšem nebylo nikdy více, než pro potřeby jeho rodiny. Ryby bývaly jejich častou stravou.

Život se změnil v jediném okamžiku na konci vánočních svátků, které v Tangalle slavila jen hrstka obyvatel. Většina rodin jsou zde stejně jako na celé Srí Lance buddhisté a 26. prosinec pro ně byl obyčejným dnem. Ti co přežili na něj však nikdy nezapomenou. Tsunami udeřila o půl desáté dopoledne a ve čtyřech po sobě jdoucích vlnách smetla všechny domy na pobřeží. Rybářské lodě vytažené jako obvykle na pláž doslova vystřelila desítky metrů do vnitrozemí. V městečku Tangalle zahynulo téměř tisíc lidí, většinou rybářů.

Lalith měl štěstí. Z jeho rodiny zemřel pouze manžel sestry, který zmizel při rybolovu na moři. Domek stojící ve čtvrti rybářů lemující pobřeží přišel o záchod s koupelnou, střecha byla poničená jen lehce, ale obvodové zdi vydržely. Ovšem nábytek a veškeré vnitřní vybavení voda zničila. Přišel o obživu: motorovou loď i vahadlový člun a všechny sítě. Ještě téměř čtvrt roku po katastrofě nemá jak uživit svou rodinu i rodinu sestry. Celkem je na něm závislých osm lidí. Prosí nás o čtyři tisíce rupií, za které by si nakoupil lana k sítím. Nesložil ruce v klín a nerezignoval jako mnozí v okolí, snaží se postupně znovu obnovit rybářské náčiní. Doufá, že brzy zas vypluje na moře.

„God bless you“, děkuje Lalith za náš drobný dar. Každému opravdu nelze pomoci, přestože tváří v tvář té apokalypse by člověk moc chtěl… Během jediné hodiny se na nás obrátí v průměru pět lidí a každý vypráví svůj osud. Taková setkání mají většinou podobný průběh. Zpravidla se dozvíme, kolik příbuzných zemřelo nebo je nezvěstných, jaký majetek dotyčnému vlna vzala a na závěr vyprávění vždy následuje prosba o finanční obnos. Není to jednoduché – nejsme tak bohatí, abychom mohli pomoci každému …

Rybáři na kůlech

Rybáři lovící drobné rybky pomocí jednoduché udice nejsou na Srí Lance žádnou zvláštností. Většinou loví nedaleko břehů z malých velmi úzkých člunů opatřených kvůli větší stabilitě na jednom boku vahadlem. Kmitavý pohyb udicí připomíná poněkud naše muškaření, což na mořské hladině působí dojmem velmi zvláštním.

Pethe a jeho otec Muditha se však přece jen poněkud od ostatních liší. Patří mezi tak zvané „kůlové rybáře“, kteří již po generace ryby chytají dosti svérázným způsobem. Sedí při tomto lovu na kůlu zaraženém do mořského dna nedaleko břehu. Malé sedátko ve výšce necelé dva metry nad hladinou neumožňuje právě pohodlné posezení. Na kůl se musí vejít také koš na ulovené ryby, jednou rukou drží rybář udici a druhou se přidržuje na svém velmi vratkém stanovišti. Kůlového rybáře znají čtenáři například z titulní strany českého vydání turistického průvodce Lonely Planet.

Informace o místech, kam lze zarazit do dna kůl a zejména kam připlouvají hejna ryb za potravou, se dědí jako rodinné tajemství z generace na generaci. Tento velmi svérázný způsob rybolovu nelze na světě vidět nikde jinde než na zhruba dvacetikilometrovém úseku pobřeží jižní Srí Lanky mezi městy Weligama a Unawatuna. A Pethe s Mudithou o této výjimečnosti dobře vědí!

Právě mezi kůlovými rybáři bylo mnoho těch, které patnáctimetrová vlna zabila. V českém tisku se dokonce hovořilo o tom, že na jihu Srí Lanky vymřela celá generace těchto rybářů, čímž zanikla velmi svérázná a jedinečná kultura. Naštěstí tyto články neměly úplnou pravdu! Na vlastní oči jsme viděli několik desítek kůlů upevněných v mořském dně a na nich sedící rybáře.

„Tohoto muže jsem dobře znal!“, reaguje Pethe na fotografii kůlového rybáře na titulní straně našeho knižního průvodce, kterého mi energicky bere z rukou. „Jmenoval se Ranasinghe, byl ze sousední vesnice, ale už nežije. Spláchla ho vlna…“ Pethe se rozpovídá a jeho otec Muditha jen mlčky přikyvuje. Postupně se dozvídáme, že oběma rybářům zachránil život prostý fakt, že v inkriminovanou dobu byli s rybami na tržnici. Jejich rodiny i s domy a veškerým majetkem vzalo moře. Když velká bolest přebolela, začali se živit jako dříve – rybolovem. Ale protože si uvědomili, že příjmy z turistiky jsou výrazně vyšší, nechávají se za peníze fotografovat na kůlech občasnými turisty. Mnoho jich zničeným pobřežím neprojíždí, ale i tak si vydělají prý až 1000 rupií (tj. cca 250 Kč) denně. Doufají, že brzy na ostrov turisté zase dorazí a bude se jim dařit lépe.

Jako po bombardování…

Českým tiskem proběhla v prvních dnech letošního roku vlna zpráv, popisující město Galle jako „Drážďany po bombardování“. Toto čtvrté největší srílanské město rozkládající se na samém jihu ostrova však je u nás známé také díky dětské nemocnici s porodnicí, kterou zde postavili a dva měsíce provozovali čeští dobrovolníci.

Galle patří k nejstarším dosud trvale obydleným městům Srí Lanky. Jako přístav existovalo ještě dávno před příchodem Evropanů, věhlas si však získalo až jako nedobytná pevnost chránící největší přístav na ostrově. Pevnost postavili v roce 1663 Holanďané a využili přitom jedinečných přírodních podmínek, které jim mys na samém jihozápadním konci Srí Lanky nabízel. Celý poloostrov nechali obehnat mohutnou hradební zdí s bastiony vyrůstající přímo ze skalnatých útesů na pobřeží. Tuto šesti až osmimetrovou hradbu stavitelé na straně přiléhající k pevnině opatřili třemi samostatnými baštami, vodním příkopem a zdvojenou zdí pnoucí se zde do výšky až 15 metrů.

Když se v roce 1796 dostalo Galle do rukou britského koloniálního impéria, přesunuly se komerční zájmy do nově se rozvíjejícího Kolomba. Od té doby se tvář starého Galle téměř nezměnila. Labyrint uliček s malými obchůdky a dílnami, domy staré tři staletí leckdy s interiérem odpovídajícím stáří, dlažba, hradby, prejzy na střechách i celková ospalá atmosféra – vše dýchá historií, kterou je toto město doslova prodchnuto.

Staré Galle, neboli Fort, je památkou chráněnou Unescem. Nové Galle se rozkládá na pevnině hned naproti poloostrovu s pevností. Jsou to dvě rozdílné tváře jediného města: tichý svět starý přes tři sta let ukrytý před chvatem 21. století kamennými hradbami – a jen malý kousek od něj nákupní centra, internetové kavárny, moderní autobusové nádraží a hlučné široké bulváry.

Ještě jeden podstatný rozdíl mezi starým a novým Galle se tu objevil v dopoledních hodinách 26. prosince 2004. Zatímco moderní část města byla vydána napospas pustošivé síle tsunami a mezi jeho obyvatele patřili téměř všichni z osmi tisíc zdejších obětí, lidé bydlící ve staletých domech uvnitř pevnosti málem o ničem nevěděli. Kamenné hradby je spolehlivě ochránily tak, jako již mnohokrát v minulosti… Staré Galle se tak stalo oázou – ne v poušti, ale oázou ve spoušti.

Díky velké publicitě a mezinárodní pomoci se podařilo trosky domů na pobřeží velmi rychle odklidit. Belgická armáda s těžkou technikou, němečtí a holandští dobrovolníci ve stejnokrojích, pracovníci mezinárodního Červeného kříže – ti všichni se v Galle podílejí na nápravě škod. Ptali jsme se opakovaně mnoha místních lidí, zda vědí o české dětské nemocnici, ale nechápavé vrtění hlavou nám bylo jejich stoprocentní odpovědí. Nikdo ze snad dvaceti dotázaných nevěděl a většina ani neznala Českou republiku…

Pomoc

Pan Sugatharathana o sobě tvrdí, že je vládním zmocněncem. Ať je to jak chce, v tom chaosu, který úklid a obnovu života po tsunami na jihu Srí Lanky provází, se to zdá být příliš silné slovo. Má prý na starosti řízení prací směřujících k normalizaci situace v oblastech postižených vlnou tsunami. Jeho rajónem je malé město Hambantota na jihovýchodě ostrova.

Vzrušeně gestikuluje, patrně aby dodal svým slovům patřičnou váhu: „Hned několik dnů po tsunami jsme dostali ze zahraničí stany pro ty, kteří přežili, ale přišli o veškerý majetek i střechu nad hlavou. To bylo ale všechno, teď už na nás svět zapomněl. Musíme si pomoct sami.“ Pak již trochu klidnějším hlasem dodává:

„Nejhorší to bylo první dny po ničivé vlně. Vyprošťování mrtvých, nejistota o osud svých blízkých, zjišťování škod, hlad a především nedostatek vody. Lidi, kteří přežili, srážela na kolena beznaděj a strach z budoucnosti. Mnozí snad ani nechtěli žít. Po několika týdnech si však zvykli…“

Pomoc od vlády prý není příliš velká, hlavně, že ale dostali přidělené dva buldozery a bagr na terénní práce. Bylo potřeba stavební suť a ruiny zahladit do roviny, aby získali rovný prostor pro postavení stanového městečka na místě bývalých rybářských domků. Největší potíž pan Sugatharathana vidí s vybudováním kanalizace.

Městečko Hambantota na tom není zdaleka nejhůře, kritická je situace na východním pobřeží v oblastech kontrolovaných vzbouřenci Tamilských tygrů.

Sami jsme se přesvědčili o pravdivosti nelichotivých slov pana Sugatharathana, že si většinou evropané opravují jen své oblíbené prázdninové resorty, kde trávili exotické dovolené. Mezinárodní pomoc se prý soustřeďuje většinou jen do bývalých přímořských letovisek. Lokality mimo sféru jejich „zájmu“ jaksi míjejí. Trochu pravdy na tom asi bude, protože zdaleka nejvíce „západních brigádníků“ jsme zastihli v známých destinacích Unawatuna, Mirissa, Hikkaduwa nebo Bentota. Přitom „neturistické“ východní pobřeží bylo zničeno nejvíce a oběti na životech zde byly nejpočetnější.

Ať na východě, jihu či západě Srí Lanky, obnova zničených oblastí jde všude zoufale pomalým tempem. Místy je rychlejší příroda se svými rozkladnými procesy a úžasnou schopností regenerace. Je v tom jistě nemálo symboliky, ale klíčící rostlinky palem a květin se již objevují v hromadách stavební suti. Život na Srí Lance běží dál.

"Kůloví" rybáři.

Krásné pláže u Tangalle smetla tsunami...