Sháníte pštrosí vejce?

  & Několik postřehů z Maroka

Mnoho čtenářů v tuto chvíli jistě nevěřícně kroutí hlavou a určitě pochybuje o mém zdravém rozumu. Pravda, otázka v názvu článku zní v našich krajích vskutku trochu nezvykle a zřejmě i poněkud vychloubačně. Tento artikl však nemohu opravdu nabídnout. Co však mohu, je pozvat vás do země, kde sehnat pštrosí vejce není problém. A nejen to ....

*     *     *

Zagora

Jsme před branami saharského města Zagora. Život v poušti je možný jen tam, kde lze najít vodu. I zde je vzácná, přestože městečko leží u pouštní řeky Draă. Je to jediná saharská řeka, která je schopna za určitých srážkových podmínek dosáhnout svého ústí do Atlantského oceánu. Většinou ale ztratí svou vodu v horkých píscích Sahary. Řeku lemují datlové háje - datle jsou základem pouštní stravy. Říční voda je vedena sítí podzemních kanálů do městečka, kde zavlažuje zahrady a sady datlových palem. Jen tak je tady možné žít.

To nejzajímavější v Zagoře je ovšem tržnice. Zde, na ohrazené ploše větší než fotbalový stadion, se odehrává veškerý společenský i kulturní život pouštního městečka. Tržnici dominují stáda ovcí a koz, od kterých se ozývají nejen hlasy zvířat, ale i výkřiky smlouvajících obchodníků. Kupující a prodávající prokazují neobyčejný herecký talent, vždyť domluvit se na ceně přijatelné pro oba vyžaduje umět se dokonale přetvařovat. V obličejích obou protagonistů se tedy střídají výrazy upřímného údivu i zklamání a temperamentní gesta nesouhlasu i souhlasu. Oba vědí, že se nakonec dohodnou, obchod se uskuteční a ještě při tom pobaví dav přihlížejících a hlučně povzbuzujících diváků. Inu, obchod je tu přece jen kořením života ....

Na stejné tržnici můžete nakoupit úplně vše. Od historických funkčních i nefunkčních fotoaparátů a tranzistorů, přes nádoby a předměty vyrobené ze starých pneumatik, spousty orientálních druhů koření, ovoce, koberce, oblečení pro beduíny i Evropany, až po výše zmíněná pštrosí vejce. Zkoušel jsem smlouvat. Sebekriticky musím uznat, že můj výkon byl pro těch několik diváků asi trochu nudný - chybí mi horká krev Marokánců. Nakonec jsem ale mohl získat jedno dvoukilogramové vejce za směšných 30 dirhamů (tj. 80 - 90 Kč). Ale včas jsem si to rozmyslel, co kdyby se pštros vyklubal v autobuse cestou domů ....

Písečné přesypy

Představa Sahary jako pouště plné písečných přesypů je mylná. Ve skutečnosti zde převažuje poušť kamenitá (hamada) a štěrková (serir). Písečné přesypy  se vyskytují jen v místech s velmi málo odolnými horninami, které mohou dát vzniknout právě těm nejjemnějším zvětralinám. Pouštní písek, připomínající hladce mletou mouku, vám však vleze doslova všude. Doma při vybalování zavazadel a vyklepávání bot tak můžete nečekaně získat svérázný suvenýr.

Písečné přesypy jsou v marocké Sahaře vzácné. K prohlídce však lze doporučit především největší dunu u oázy Tafilalet. Její výška několika desítek metrů umožňuje rozhled po širokém okolí. Doporučuji již doma se programově připravit na návštěvu pouště a mezi dunami si dopřát následující prožitek. Vyhledat místo, kde budete sami a ze kterého ani žádné lidi neuvidíte. Otevřít Malého prince od Saint Exupéryho a začíst se. Myslíte si, že tu pohádku dobře znáte? Tak schválně. Možná získá onen známý příběh človíčka z malé planety v tu chvíli zcela jiný a dosud nepoznaný rozměr.

Cedrové háje

Lodě antických mořeplavců byly nejčastěji postaveny z cedrového dřeva. Je pevné, lehké a snadno opracovatelné - hodí se tedy výborně pro jakoukoliv stavitelskou činnost. A proto v horách východního Středomoří zůstalo do dnešních dnů jen několik málo lokalit cedru libanonského, toho krásného a vznešeného stromu, jehož typickou siluetu má Libanon na státní vlajce.

Podobný cedr atlantský (Cedrus atlantica) roste pouze v horách severozápadní Afriky. Obávám se, že ho může zanedlouho postihnout neveselý osud zmíněného libanonského příbuzného. Ve všech historických marockých městech a na všech bazarech jsem čichal příjemnou kadidlovou vůni jeho dřeva. Krabičky, hrací kostky, vázičky, náramky a spousty dalších předmětů z leštěného cedrového dřeva jsou typickým artiklem vyhledávaným zahraničními turisty. Tento strom s vodorovně rostoucími větvemi, příbuzný našemu modřínu, mě ale uchvátil nejen svou vůní. V horách Středního Atlasu, v nadmořské výšce 1550 - 1700 metrů, je dnes ještě několik rezervací cedru atlantského. Procházel jsem se v cedrových hájích nad městem Azrou a sledoval nákladní automobil, který vezl na korbě jediný „špalek“ cedrového kmene o průměru téměř 3 m. Lidé nejsou ale jediným nebezpečím - téměř všechny mladé cedry do výšky 5 metrů byly napadeny mniškou, jejíž larvy ožíraly jehličí mladých stromů. A tak nevím, zda by Marokánci neměli také umístit siluetu cedru do státních symbolů?

Hřebenovka Vysokého Atlasu

Většina vysokohorských turistů z České republiky má v Maroku za cíl výstup na nejvyšší horu severní Afriky Djebel Toubkal (4176 m). To většinou není žádný problém, protože se jedná o choďák, jehož obtížnost závisí na sněhových podmínkách. Ovšem málokdo ví, že vesnička Imlil, respektive její nejbližší okolí, nabízí daleko víc než jen zázemí před výstupem do base campu pod nejvyšší horou. Je to východisko několikadenních treků po Vysokém Atlasu. Znáte-li z Atlasu pouze trasu na Djebel Toubkal a zpět mohu s určitostí tvrdit, že toto krásné pohoří neznáte.

Zkuste kupříkladu následující trasu: Z Imlilu východně po dobré cestě na horské sedlo Tizin´ Tamatert a z něj do údolí řeky Imminen - stále po kvalitní cestě do vesnice Tacheddirt. Následuje výstup pěšinou do sedla Tizin´ Tacheddirt (cca 3500 m), kde je vhodné místo na postavení stanů i pramen vody. V rámci aklimatizace lze nalehko vystoupit na vrchol Angour (3816 m) s dalekým kruhovým rozhledem, odkud navíc dobře uvidíme další trasu po hlavním hřebeni. Ze sedla Tacheddirt pokračujeme po hlavním, většinou skalnatém, hřebeni až na výrazný vrchol Bou Igouenouane (3882 m). V plochých partiích hřebene lze nacházet pěkné drůzy křemenů i jiných polodrahokamů, které domorodci pod horami běžně nabízí k prodeji. Podle našich schopností lze hřebenem pokračovat až na Djebel Toubkal (2-3 dny, místa s lezeckou obtížností III), lépe však v sedle Tizin´ Likemt (3555 m) sestoupit na JV do stejnojmenné letní vesničky (v okolí místa na táboření) a proti proudu řeky Tifni kolem berberských kamenných chýší pokračovat až k pěkné skalnaté soutěsce (místa na táboření) s několika vodopády a skalními stupni. Nad soutěskou je berberská vesnička Tifni se svérázným leč přátelským obyvatelstvem. Vesnička se nachází v mohutném horském kotli z něhož si můžeme další postup vybrat: 1. buď západně přes sedlo Tizin´ Tagharat (3456 m) a velmi strmě do osady Sidi Chamharouch (2310 m), která leží v údolí asi 5 hodin chůze od BC pod Djebel Toubkalem, 2. nebo jižně přes sedlo Tizin´ Imaghka do údolí a vesnice Tissaldai. Z berberské vesničky Tissaldai je to den chůze přes vesnici Amsouzart k zajímavému jezeru Ifni (2295 m). Jezero je kultovním místem Berberů, žijí v něm ryby a na severním břehu jsou dobrá místa na táboření. Od jezera následuje náročný dvoukilometrový výstup do sedla Tizin´ Toubkal (4010 m) a z něj na nejvyšší horu Djebel Toubkal (4167 m). Celý popsaný trek, který lze pohodlně absolvovat za 5-6 dnů, vede turisty prakticky nevyužívanou oblastí. Podle sněhových podmínek lze minimálně mačky a jistící lano velmi doporučit.

Pro ty, kdož by se s „obyčejným“ trekem nespokojili, mohu nabídnout něco náročnějšího - přechod hlavního hřebene Vysokého Atlasu. Lze začít v sedle Tizin´ Tichki, kterým prochází hlavní silnice z Marrakéše do pouštní oázy Zagora (viz výše). Hřeben směřuje ze sedla na JZ až k nejvyššímu Djebel Toubkalu. Je nutno počítat s lezeckými úseky do III.-IV. stupně obtížnosti, čemuž doporučuji přizpůsobit roční dobu (sníh do května). Celý přechod může odhadem trvat týden. Protože však je popisovaný přechod tak trochu objevováním bílých míst na mapě, a nelze vyloučit možné komplikace, je vhodný jen pro sehrané kolektivy s náležitou výzbrojí. Pokud je mi známo, nebyl dosud žádným Čechem přelezen (my jsme jej nedokončili) a tak dosud čeká...

©  Vladimír Lemberk

Na vrcholu Djebel Toubkal

Opevněné domy na úpatí Atlasu

Oázy v poušti