Cesta do starých časů

Vyprahlé království

Poušť. Slovo vyvolávající téměř u všech průměrných smrtelníků představu písku, žízně, vyprahlosti, mrtvé krajiny. Z mládí jsme si uchovali obrázek karavany velbloudů, kráčející nekonečnými písečnými přesypy do oázy skryté v datlových palmách - představa získaná četbou dobrodružných knih nevalné úrovně. Ta ovšem není pro poušť zdaleka nejtypičtější, prezentuje pouze jednu tvář pouštní krajiny.

Žijeme v mírném pásu na padesáté rovnoběžce. O vodu u nás většinou není nouze. Za pouští, tedy tou pravou pouští, musíme cestovat do sousedních kontinentů. Nejblíže Čech je Sahara v severní Africe a pustiny blízkovýchodní a středoasijské. Jen málokdo proto může říci, že poušť poznal, že "nechal svá bosá chodidla hřát rozpáleným pískem při chůzi v dunách". Člověk, který jednou suchými končinami cestoval, potvrdí, že jsou stejně pestré, jako každá jiná krajina, v něčem dokonce i pestřejší, barevnější a fotogeničtější.

Rozhodně nevystačíme konstatováním, že "poušť je každé území bez vody". Většina odborných publikací řadí k pouštím všechna pásma zemského povrchu bez rostlinného pokryvu. Do tohoto širokého vymezení se ale vejdou jak oblasti suché (aridní), tak i ledové (oblasti věčného sněhu a ledu). Mimo nepřítomnosti rostlinstva je pro aridní oblasti charakteristický i nedostatek dešťových srážek (což spolu souvisí), suchý vzduch, nedostatek stálých vodních toků, intenzívní fyzikální zvětrávání hornin a rozsáhlá geologická činnost větru. Německý geograf Albert Penck definuje aridní oblasti jako takové, v nichž atmosférické srážky (S) jsou nižší než přirozený výpar (V). Svou definici vyjádřil jednoduchým vzorcem: S - V < 0. K této charakteristice přistupují také následující specifické klimatické podmínky: v poušti nepřesahuje roční úhrn srážek 200 mm (většinou se dokonce pohybuje jen kolem 10-100 mm srážek za rok), průměrné roční teploty jsou sice vysoké (např. na Sahaře 26^oC - v Praze pro srovnání jen 9,7^oC), ale noční minima přitom bývají někdy i hluboko pod nulou. Čtyřiadvacetihodinový rozdíl teplot na povrchu pouště může tedy činit i přes 90^oC! Na Sahaře slunce svítí 4300 hodin za rok, v Praze jen 1902 hodin. Nepřekvapí proto, že na družicových snímcích Země vidíme vždy nejzřetelněji oblasti velkých světových pouští, a z nich nejlépe tu největší - Saharu. To proto, že nad ostatními částmi zemského povrchu se po většinu roku drží souvislá neprůhledná oblaka. Z družicových snímků rovněž snadno zjistíme, že aridní oblasti zaujímají celou pětinu povrchu zemské souše.

Podívejme se podrobněji na jednotlivé typy aridních krajin. Přestože "klasické" písčité pouště (ergy) s přesypy, čeřinami a dunami jsou v představách lidí nejrozšířenější (a mnoho čtenářů možná ani jinou poušť nezná), ve skutečnosti tvoří tento typ pouhou čtvrtinu všech typů pouští. Na Sahaře zaujímají ergy dokonce jenom necelých 12 % celkového povrchu. Materiálem, z něhož jsou tvořeny, je velice jemný písek, vzniklý jako produkt fyzikálního zvětrávání původní horniny. Vyvátím písku do dlouhého hřbetu vznikají pověstné duny. Vítr písečná zrnka snadno unáší a proto jsou uprostřed ergů nebezpečné "písečné bouře" - kdo takovou bouři zažil na vlastní kůži ví, že zrnka písku mohou vniknout naprosto všude. Ten nejjemnější pouštní písek a prach může vítr vynést i 3000 metrů vysoko a znovu jej uložit o tisíce kilometrů dál. V prostředí písečných přesypů se tvoří krystaly sádrovce zajímavých tvarů - během krystalizace proniká jemný písek do tvořících se krystalů a vytváří spolu s nimi krystalové tvary zvané pouštní růže. Ty jsou oblíbeným suvenýrem, koupit se však dají i u nás v prodejnách s minerály.

Mnohem rozšířenější jsou pouště kamenité a skalnaté (hamady), štěrkovité a oblázkové (seríry), hlinito-prachovité a pominout nemůžeme ani pouště solné. Hamady jsou nejčastější například na horských masívech uprostřed Sahary, na úpatí Atlasu, na Sinajském poloostrově i samozřejmě jinde. Eroze obnažila v těchto místech povrch až na horninový podklad, takže mohly působením větrů vzniknout často bizarní skalní útvary, např. masívy s vytvořenými profily bájných postav a zvířat, tenké sloupy a věže, viklany na stopkovitém základě, skalní okna a mosty, ....Člověk nemá tak bohatou fantazii, aby dokázal všechny pohádkové tvary popsat. Skály patří v pouštích skutečně k tomu nejkrásnějšímu a jsou zároveň dokonalou "učebnicí geologie".

Seríry, tedy pouště tvořené oblázky a štěrkem, jsou na první pohled nejjednotvárnějším typem aridní krajiny. Povrch často do nedohledna rovný jak deska stolu je pokrytý oblázky jednotné velikosti, tvaru i barvy. Dosti často v některých oblastech kryje tyto oblázky a drobnější kameny tzv. pouštní lak. Toto tmavě hnědé až černé povrchové zbarvení je typické pro některé horniny při jejich dlouhodobém vystavení aridnímu klimatu. Extrémně vysoké teploty vysávají z horniny vzlínající vnitřní vodu i s oxidy železa a manganu, které jsou v ní rozpuštěné. Ty se po odpaření vody v podobě povlaků usazují na povrchu horniny, nejčastěji právě oblázků a drobných kamenů. Při pohledu z dálky vypadá taková "načerněná" krajina velmi impozantně, jakoby zde bylo rozsypáno uhlí. Černé kameny bývají uvnitř po rozbití ale překvapivě světlé.

Zaprší-li na poušti, je to velká událost, vždyť např. na chilské poušti Atacama nepršelo již asi 400 let! Voda z dešťových srážek stéká do mělkých bezodtokých depresí, kde se shromažďuje. Takovéto jezírko většinou dlouho nevydrží, voda rychle vsákne a vypaří se. Díky vysokému výparu je tato voda navíc velmi slaná (a hořká) a tudíž nepoživatelná. Přesto je v okolí na nějaký čas soustředěn veškerý život. Velmi rychle rozkvétají rostliny, aby stihly v příznivých podmínkách vytvořit své rozmnožovací orgány. Na květech se objevuje rozličný hmyz - také on má jen velmi málo času na svou reprodukci.

Život je od svého počátku vázán na vodu. Překvapivá je proto schopnost některých živočichů adaptovat se na prostředí téměř absolutně bezvodé. Že je ale životadárná tekutina opravdu nezbytná vyplývá i z toho, že živočichy v poušti nalezneme vždy u zdroje vody. Oním zdrojem pochopitelně nemusí být pouze řeka, jezero či pramen. Fyziologické přizpůsobení aridnímu klimatu jde až tak daleko, že mnozí plazi, savci i ptáci dokáží využít ranní "rosy", tj. ochlazením zkondenzované vzdušné vlhkosti, která stačí pokrýt jejich celodenní, pravda extrémně nízkou, spotřebu tekutin. Voda je také skryta v pletivech pouštních rostlin a pro masožravé druhy pochopitelně i v tělech kořisti.

Stejně limitujícím faktorem je pro život v poušti možnost ukrýt se před slunečními paprsky, které činí z pouštního povrchu rozpálenou plotnu. Život pulzuje ráno, v noci a po setmění, zbytek dne je potřeba se zahrabat co nejhlouběji, využít opuštěných nor hlodavců nebo alespoň nalézt úkryt ve stínu. Paprsky zabíjejí. Přijít na jemně písčitou poušť po ránu je zážitek. Ze stop lze vyčíst vše. Tudy lezl brouk, tady byl sežrán pouštním varanem, stopu tarbíka křižuje u jeho nory typická stopa zmije rohaté, jinde se nejspíš zahrabal scink obecný ....

Přes všechnu krásu a zajímavost představují pouště neúživný a z hlediska hospodářského většinou nevyužitelný typ krajiny. Nepřekvapí nás tedy obava z jejich neustálého rozšiřování. Ano, vlivem nerozumně intenzívního pastevectví, kácení dřevin na topení a stavbu obydlí i vlivem měnícího se klimatu Země, výměra světových pouští každým dnem roste. Vědci odhadují, že za posledních 15 let se Sahara zvětšila o 1,6 miliónů km²! Z dlouhodobých výzkumů je dnes také jisté, že na jihu Sahary se hranice pouště posunuje každý den o 6-8 metrů! Stejné problémy mají i na jihu USA, v Kazachstánu, Uzbekistánu, v Jižní Americe i jinde. Není obtížné spočítat, že již po roce 2000 bude na Zeměkouli vlivem rozšiřování pouští o celou jednu třetinu orné půdy méně.

© Vladimír Lemberk