Odplavení orangutani

Z několika žijících druhů lidoopů jsou mimo šimpanze svou „inteligencí“ člověku nejbližší orangutani. Do nedávna byli všichni orangutani považováni za jediný druh se dvěma poddruhy (bornejským Pongo pygmaeus pygmaeus a sumaterským P. p. abelii). Vědci teprve před několika lety na základě genetických rozborů povýšili oba poddruhy na samostatné druhy, a to i přesto, že morfologicky jsou si oba velice podobné. Orangutan bornejský (Pongo pygmaeus) je rozšířen pouze na ostrově Borneo, kde je chráněn v několika rezervacích a národních parcích (např. Semenggoh, Sepilok, Tanjung Puting). Jeho současná početnost je odhadována na posledních 10 až 12 tisíc exemplářů. Orangutan sumaterský (Pongo abelii) žije pouze na Sumatře. Přestože byl v minulosti relativně hojný a obýval také část Malajského poloostrova, do dnešních dnů přežilo podle odhadů posledních 2 až 3 tisíce kusů. Zařazuje se tedy k nejohroženějším druhům zvířat světa s nevelkou nadějí na lepší zítřky.

Příčinou fatálního zmenšení populace sumaterského orangutana je mimo přímého pronásledování především rozsáhlé odlesnění Sumatry. Ve stromovém patře tropických deštných pralesů tento lidoop žije, shání potravu, spí, odchovává mladé a ukrývá se. Mimo prales zkrátka nemůže žít. V důsledku kácení a vypalování se výměra deštných pralesů natolik zmenšila, že zůstal pro orangutany jediný – prales v národním parku Gunung Leuser na severu ostrova. Dnes je to jediné místo na světě, kde tito „lesní muži“ žijí (v indonéštině „orang“ = muž nebo člověk a „utan“ = les).

Bukit Lawang

A právě na okraji tohoto národního parku bylo v malé vesnici Bukit Lawang vybudováno v roce 1973 tzv. rehabilitační středisko pro orangutany. Jeho cílem bylo navracet do volné přírody ochočené orangutany z chovů, neschopné samostatného života v divočině. Pracovníci střediska učili tato zvířata ze zajetí šplhat v korunách stromů, stavět si hnízda a shánět potravu v pralese. Sotva si orangutani takové základní „návyky“ osvojili, byli vypuštěni v blízkosti Bukit Lawang, aby si „vyzkoušeli, jaké je to žít v divočině“. Návrat do přírody jim ulehčovali rančeři pravidelným přikrmováním. Dvakrát denně jim na krmnou plošinu postavenou v pralese přinášeli banány a mléko a polodivocí orangutani si v naučenou dobu (v 8.00 a v 15.00 hod.) přicházeli pro svou porci jídla. Je celkem pochopitelné, že takové krmení bylo velkou atrakcí pro turisty a mj. také proto se Bukit Lawang stalo vyhledávaným cílem cestovatelů z celého světa. Podle oficiálních statistik to dokonce bývala nejnavštěvovanější destinace z celé Sumatry.

Měl jsem možnost toto bezesporu velmi zajímavé místo navštívit dvakrát v odstupu tří let. Na jaře 2001 jsem poklidné Bukit Lawang zastihl v období vrcholícího turistického boomu. V dubnu 2004 se mi naskytl pohled právě opačný! Nečekaná povodňová vlna koncem roku 2003 vše smetla a zanechala za sebou jen apokalypsu...

Bukit Lawang se rozkládalo na břehu řeky Bohorok, která v těchto místech opouští hornatý prales a vtéká do oblasti zemědělsky využívané. Pěstování olejových palem a kaučukovníku ovšem bylo obživou jen pro obyvatele okolních vesnic, lidé z Bukit Lawang byli živi z orangutanů a turistů. Břeh řeky vroubila řada hotýlků, bungalovů i kavárniček postavených ze dřeva a ratanu. Příjemné posezení, domácí atmosféra, ticho a klid, nízké ceny, možnost raftingu i koupání v řece a samozřejmě deštný prales s orangutany tak říkajíc „za barákem“ – to vše byly skutečnosti, které z Bukit Lawang dělaly jedno z nejpříjemnějších míst v celé Asii.

Trest Boží

Vše se mávnutím proutku změnilo v noci na 2. listopadu 2003. Tu noc ze soboty na neděli byly hotýlky jako každý víkend plné hostů z nedalekého města Medanu a spalo zde i několik cizinců. Po dlouhotrvajících deštích v minulých dnech došlo asi 15 km proti proudu řeky Bohorok k sesuvu podmáčeného svahu. Sesuv přehradil koryto a v úzkém údolí se stal přehradní hrází. Vzniklo jezero dlouhé asi 1 kilometr a časovaná bomba začala tikat. Bylo jen otázkou času, za jak dlouho sypký materiál hráze povolí. Povodňová vlna vysoká neskutečných 15 metrů přišla ve 21.30 hodin a smetla vše, co jí stálo v cestě. Domy, mostky, stromy, obrovské balvany, silnici i největší zděný hotel... Spláchla téměř celé údolí pod sebou. Vše trvalo jen krátce – vlna se přehnala a voda začala opadávat. Po 50 minutách pustošení se řeka opět uklidnila a hladina se srovnala do normálu. Běsnící vodní živel si vymlel nové koryto přibližně v místech, kde stávalo malé autobusové nádraží.

Vlna ovšem přinesla i obrovské množství kmenů stromů, které nad Bukit Lawang vytrhala z kořenů a zavalila vesnici směsí bahna, písku a dřeva. Zahynulo přes 300 lidí, celé rodiny místních obyvatel i hostů, včetně 7 cizinců. Šťastlivci, kteří stihli utéct nebo nebyli v inkriminovanou noc doma, sice přežili, ale přišli o střechu nad hlavou, své blízké a veškerý majetek. Zničeno bylo celkem 420 domů, což představuje 90 % celé vesnice.

 Ti, co přežili, chápou povodňovou vlnu jako jasný „Boží trest“. Místní obyvatelé jsou z 99 % muslimové. Z několika úst jsem nezávisle na sobě slyšel zajímavé vysvětlení příčin apokalypsy. Ještě před několika lety prý dodržovali všechna omezení spojená s jejich vírou i postním měsícem Ramadánem. Jak se turistickému ruchu v Bukit Lawang začalo dařit, stále více se věnovali světským radostem – hře hazardních her, pití alkoholu (i tvrdého), kouření marihuany, sexu a diskotékám. Místo pravidelných modliteb jen veselí a radovánky. V roce 2003 se prý již zcela nechali pohltit západní stylem života, který viděli u zahraničních turistů, a zcela se odchýlili od nařízení Koránu. A když se „nevzpamatovali“ ani v době Ramadánu, než skončil postní měsíc - přišel trest. Ti, co přežili, se prý již poučili a dnes pijí nejvýše pivo...

Nadějné zítřky?

Vlna nebyla ovšem tragédií jen pro lidi. Také orangutaní středisko vzala téměř celé voda. Domky zaměstnanců, pokladna, hospodářské zázemí, informační návštěvnické středisko i samotné klece pro zvířata. V nich zahynuli dva chovaní orangutani čekající na vypuštění do pralesa. Nečekaná povodňová vlna ale pravděpodobně spláchla i zvířata z volné přírody.

Spíše než přímé důsledky se jeví jako významnější skutečnost, že rehabilitační středisko pro orangutany sumaterské přestalo existovat. Bylo jediné svého druhu na světě! Nelze se domnívat, že by počet „převychovaných“ a znovu vypuštěných orangutanů z lidských chovů byl tak vysoký, aby zachránil tento druh před vyhubením. Domnívám se, že největší význam mělo středisko pro popularizaci ohrožení orangutanů, jeho příčin a důsledků. Upozorňovalo na konkrétní dopady odlesňování Sumatry, kácení a vypalování deštných pralesů i v samotném národním parku. Vychovávalo veřejnost a tím i ovlivňovalo veřejné mínění. Koneckonců i samotná povodeň dala ekovýchovné kampani za pravdu – ničivá povodňová vlna byla jen důsledkem odlesnění a tím i změny klimatu a snížené schopnosti tropického ekosystému akumulovat dešťové srážky. Trochu morbidní, ale přesto morální satisfakce.

V dubnu 2004, tedy pět měsíců po ničivé povodni, se obyvatelé Bukit Lawang teprve vzpamatovávali z otřesné rány osudu. Břehy řeky Bohorok lemovaly hráze z kmenů stromů, bahna a kamení, které přinesla povodňová vlna. Jejich odklízení bude trvat ještě řadu let... Ruiny hotýlků a obytných domů ještě nikdo nezačal bourat. Dalo by se očekávat, že bujná tropická příroda vše brzy zakryje hustou vegetací, ale opak je pravdou. Zápach hniloby, zbytky asfaltové silnice naráz končící u pětimetrové vymleté jámy, cedule upozorňující na nebezpečí nákazy infekčními chorobami – to byla realita Bukit Lawang při mé druhé návštěvě.

Nadějně se ovšem zablýsklo na lepší časy! Pod patronací Světového fondu pro ochranu přírody (WWF) a ve spolupráci s nadací „Orangutans S.O.S.“ začaly projekční práce na obnovu rehabilitačního střediska orangutanů. Nejprve bude ovšem zapotřebí odklidit trosky hotelů a domů a rovněž tisíce tun řekou přineseného bláta, kamení a dřeva. Právě na tyto úklidové práce a rovněž na výstavbu povodní zničených obydlí vyčlenila indonéská vláda částku 25 bilionů rupií (tj. cca 2,8 milionu USD). Práce jdou ovšem zoufale pomalu. Stejně tak pomalu, jako jsou obyvatelé Bukit Lawang schopni zapomenout na prožitou hrůzu...

V jen kilometr vzdálené vesnici Timbang Lawang zatím vyrostlo několik provizorních ubytoven pro turisty. Jsou to vlastně jen patrové přístavby rodinných domků z bambusových rohoží. Že turisté přijedou však zatím obyvatelé jen doufají, návštěvnost se po povodních snížila téměř na nulu. Přesto jsou někteří z vesničanů ochotni provést za peníze turisty pralesem, ukázat jim divoké orangutany, zoborožce, makaky, gibony a další tropická zvířata a třeba s nimi i raftovat na řece Bohorok. Tak, jak to zde bývalo zvykem.  

A orangutani? V provizorních klecích na okraji Bukit Lawang jsou od července 2004 chováni tři ochočení a svým majitelům zabavení orangutani. Abu, Saša a Muni se zde budou učit žít v divočině a umět se o sebe postarat. Až se vše potřebné naučí, budou se moci přidat ke svým divokým bratrancům v pralese. Do té doby ale v řece Bohorok ještě odteče hodně vody.

©  Vladimír Lemberk

Orangutan sumaterský.

  Bukit Lawang před povodní...

     ... a totéž místo po povodni.