Národní parky severní Indie

Lze najít v druhé nejlidnatější zemi naší planety přírodní celky, které by byly blízké přirozenému stavu? Nacházejí se v území po tisíciletí využívaném lidmi nenarušená společenstva v plošně rozsáhlých celcích? A lze v Indii ještě pozorovat vzácná divoká zvířata aniž by takovému pohledu bránila mříž klece?

Podobné otázky jsme si kladli před naší cestou, a přestože jsme odpověď tušili, skutečnost přece jen o něco naše očekávání předčila. Navštívili jsme pětici národních parků, které reprezentují prakticky všechny biotopy charakteristické pro severní Indii. Přestože by si každý z nich zasluhoval samostatné pojednání, pokusím se o stručnou charakteristiku, přičemž budeme pomyslně postupovat z pouští přes Indoganžskou nížinu vzhůru do Himálaje.

*     *     *

1. DESERT - poušť a polopoušť

Z Pákistánu zasahuje do indického Rádžastánu  Velká indická poušť. Ještě před dvěmi sty lety zde většinou bujela subtropická vegetace, ovšem rozvíjející se zemědělství způsobilo plošně rozsáhlé změny krajiny i přírody. V pouštních a polopouštních podmínkách u pákistánských hranic v blízkosti města Jaisalmer byl v roce 1980 vyhlášen národní park o rozloze 3162 km². Jen malá část parku je tvořena písečnými dunami téměř bez vegetace, většina plochy je polopouští a stepí s roztroušenými keři, travou a různými bylinami. Keře díky nízkému úhrnu srážek (kolem 250 mm) netvoří zapojený porost, ale i tak jsou dostatečným úkrytem a částečně i potravou větším druhům zvířat (dropi, antilopy, zajíci a šelmy). Převažují kapary (Capparis decidua), pryšce (Euphorbia caduca), salvadory (Salvadora procera) a další druhy psamofyt (Calligonum pollinoides, Calotropis procera, Tecoma undulata). Většina druhů rozkvétá v březnu po vydatných deštích zimního monzunu. Pestrý koberec kvetoucí pouště je pastvou nejen pro návštěvníkovy oči, ale i pro mnoho druhů hmyzu a ptáků.

Setkání s plazy zde nejsou vzácností. Mimo běžných agam a chameleonů potkáváme dva druhy varanů (Varanus griseus a V. bengalensis) a trnorepa Uromastix hardwickei většinou se skrývajícího v podzemních koloniích. Méně příjemným by mohlo být setkání s bungarem nebo nenápadnou, ale prudce jedovatou zmijí paví.

Hlavním důvodem k vyhlášení národního parku Desert a také lahůdkou pro znalce je bohatý výskyt jednoho z nejvzácnějších dropů světa dropa černohlavého. Jeho počty se mimo chráněná území snižují jednak z důvodu dnes již ilegálního lovu a zejména degradace biotopu. S intenzifikací indického zemědělství (můžeme-li takovýto pojem v Indii vůbec použít) začal drop ubývat. Navíc se jen obtížně rozmnožuje - snáší jediné vejce a má velmi dlouhou dobu inkubace. V poušti není obtížné tohoto 125 cm vysokého a až 18 kg vážícího ptáka zahlédnout, ale pouze z dostatečné vzdálenosti. Je velmi plachý a tak přiblížit se k němu lze jen v automobilu. Nejčastěji se polygamní drop černohlavý zdržuje v malých hejnech, ve kterých se potuluje krajinou a shání potravu - sarančata, brouky, ještěrky, mláďata ptáků a samozřejmě i semena a části rostlin.

Po ránu se k napajedlům slétají hejna stepokura hnědobřichého, která zde vytvářejí velmi početná seskupení. Je to vlastně jediná možnost, jak tohoto vzácného ptáka zahlédnout, protože jinak žije skrytě v malých hejnech a zcela uniká pozornosti. Ovšem pozorovat, jak se při ranním rozbřesku z okolí k vodní nádrži slétávají stále další a další hejna těchto ptáků je jistě i pro neornitologa velký zážitek.

Na otevřených pláních s nízkou trávou, ve vyschlých korytech řek a na dně vyschlých jezer lze nejčastěji zahlédnout stáda antilopy jelení. Početnost tohoto zřejmě nejdominantnějšího zvířete NP Desert se pohybuje okolo 2000 kusů. Prakticky všechny druhy velkých kopytníků patří již řadu let k nejohroženějším druhům indického subkontinentu, mimo chráněná území nemají prakticky šanci přežít. Platí to v plné míře i o činkaře neboli gazele indické, která je druhým nejpočetnějším kopytníkem v Desertu a zároveň nejčastější kořistí pouštních predátorů - vlka, dhoula a šakala. Drobnější živočichy, především pískomily, zajíce černokrké, plaze a některé ptáky, loví již jmenovaný šakal, liška plavá, karakal a samozřejmě dravci - orel stepní, orel volavý, orlík krátkoprstý a raroh jižní.

Jelikož se v létě teploty v národním parku Desert pravidelně šplhají nad 50 ^oC, je nejvhodnějším obdobím pro pozorování zvířat září až březen.

2. SARISKA - savana a subtropický opadavý prales

Sariska se nachází asi sto kilometrů severovýchodně od Jaipůru a přibližně 200 km jižně od Dilí. Jedná se o pozůstatek krajiny nepozměněné člověkem (což je v Indii vzácnost) ve zvlněném až mírně hornatém terénu s přirozenou vegetací. Sariska se skládá ze dvou vegetačně odlišných částí - z ploché stepní krajiny s roztroušenými stromy a keři, a z části hornaté zarostlé neprostupným opadavým listnatým lesem a palmami. Území bylo chráněno již před třemi staletími jako místo, kam jezdili lovit maharádžové. Také angličtí kolonizátoři využívali Sarisku jako území nanejvýš vhodné k loveckým kratochvílím, protože množství tygrů a jiné divoké zvěře bylo neobvyklé. V roce 1955 byl zde na ploše 480 km² vyhlášen Sariska national park. Když byl v Indii roku 1979 schválen Project Tiger na záchranu populace tygra indického, bylo území parku zvětšeno na současných 800 km² a park bývá od té doby stále častěji označován také jako Sariska Tiger Reserve.

Prohlídky národního parku jsou pro veřejnost možné pouze z terénního džípu a v přítomnosti ozbrojeného průvodce. Je to pochopitelné, vždyť pouze tak lze omezit pohyb lidí jen na vyhlídkovou trasu (značně rozsáhlou) a návštěvníkům zajistit bezpečnost. Trasa je dlouhá přibližně 30 kilometrů a vede od objektu správy parku po prašných i zpevněných cestách k templu Neelkanth a zpět. Budova templu z 9. - 10. století je v obležení opic - makaků rhesus a hulmanů posvátných. Vyhlídková trasa prochází všemi typy krajiny národního parku, od rovinaté stepní části s křovitou džunglí a menšími jezírky, přes palmami zarostlá dna údolí až po horský skalnatý terén v okolí templu Neelkanth. Místy se člověk neubrání porovnání s Kiplingovou Knihou džunglí, protože neobyčejně pestrá příroda v Sarisce toto srovnání velmi intenzivně evokuje.

Maskotem a z jistého pohledu také nejzajímavějším zvířetem Sarisky je tygr indický. Jeho početnost zde dosahuje podle posledních sčítání přibližně 40 kusů. Málokterý z návštěvníků se ovšem může pochlubit, že tohoto krále indické džungle vůbec zahlédl. Tygři totiž pochopitelně žijí v dostatečné vzdálenosti od turistické vyhlídkové trasy a jen opravdu výjimečně se zatoulají přes den do její blízkosti. Totéž samozřejmě platí i pro o něco hojnějšího levharta indického. Z kočkovitých šelem lze ovšem nejlépe z rána či navečer zahlédnout kočku bažinnou, důstojně přecházející přes cestu. Nejpočetnější psovitou šelmou je v Sarisce šakal obecný. Obývá zejména plochou a křovinatou džunglí zarostlou část národního parku v okolí správních budov. Zde je dosti často vidět jednotlivce i smečky lovící gazely a jinou potravu. Na zbytky jejich kořisti čeká hyena žíhaná a samozřejmě i supi a čápi marabu větší. Spíše v lesnaté a hornaté části národního parku žije dhoul indický zvaný podle svého zbarvení též vlk rudý. Také dhoul je však poměrně plaché zvíře, které již z dálky registruje příjezd džípu s návštěvníky.

Pro běžného návštěvníka jsou zcela jistě nejvděčnější podívanou četné druhy sudokopytníků.  Popásají se v savanovité krajině a v keřovité džungli v samé blízkosti vyhlídkové trasy. V období sucha se shromažďují v blízkosti napajedel. V Sarisce je nejpočetnějším nilgau pestrý, statná antilopa, jejíž samec je zbarven tmavě šedě a má asi 25 cm dlouhé rohy, samice je šedě rezavá a její růžky jsou maximálně 10 cm dlouhé. Vzácnější jsou antilopa čtyřrohá - jediný zástupce čeledi se čtyřmi rohy a gazela indická zvaná činkara. Všechny tyto tři druhy antilop v indické přírodě v posledních letech výrazně ubývají a žijí dnes prakticky pouze v několika národních parcích a zemědělsky méně využívaných částech Přední Indie. V omezené míře to bohužel platí i o dvou druzích jelenů, které lze v Sarisce s trochou štěstí pozorovat - o sambaru indickém a jelenu axisovi.

V savanovité části lze přímo z džípu pozorovat rodinky četných druhů frankolínů (zejména f. křepelčího a f. perličkového) a křepelek křovinných. Nechybí samozřejmě ani typický a nápadný pták indických džunglí páv korunkatý. Výstražný křik pavích samců vždy signalizuje ostatním zvířatům, že se kočkovité šelmy vydaly na lov. Domestikované pávy můžeme pochopitelně pozorovat i na indickém venkově, ale pohled do interiéru džungle se siluetami velkých ptáků na větvích stromů opravdu stojí za to.

Z plazů jsou zcela jistě nejzajímavější kobra indická a především krokodýl bahenní. Zatímco s kobrou se návštěvníci pravděpodobně nesetkají neboť se jedná o vcelku plachého a nepočetného živočicha, na pozorování krokodýlů jsou v Sarisce tak říkajíc zařízeni. Na břehu jezera Siliserh ležícího na severovýchodních hranicích národního parku poblíž města Alwar lze krokodýly sledovat z vybudované pozorovatelny. Těchto posvátných zvířat je v jezeře zatím „dostatečné“ množství, snad i proto, že jsou v Indii považována za nedotknutelná.

3. Keoladeo - mokřad

Tomuto národnímu parku říkají indičtí ornitologové „Keoladeo bird paradise“ a musím potvrdit, že k ptačímu ráji nemá daleko. Zjištěno zde bylo 376 druhů ptáků, přičemž 132 druhů pravidelně hnízdí v množství jen těžko představitelném.

Keoladeo, místně zvaný Ghana, leží u města Bharatpur asi 50 km západně od Agry. Jedná se o rozsáhlou terénní depresi v nadmořské výšce přibližně 370 metrů. Na ploše 29 km² je soustředěna pestrá mozaika biotopů s převahou mokřadních stanovišť. Savana přechází ve vlhký opadavý les a posléze v rozsáhlou soustavu jezer, kanálů, močálů a mokrých luk, které střídají suché pastviny s pasoucím se skotem. Území je chráněno od roku 1899, kdy zde maharádža Kisana Singha zřídil soukromou rezervaci, ve které lovil vodní ptactvo a velké savce. Maharádža zde v močálovitém terénu dal pro ptáky vybudovat soustavu nádrží, do kterých vedl vodu z řeky Yamuny. Roku 1956 deklaroval ochranu území indický stát, od roku 1981 je Keoladeo národním parkem.

Hnízdí zde asi 12000 párů velkých druhů ptáků, k nejnápadnějším patří kolonie nesytů indomalajských (asi 2000 párů), ibisů černohlavých, zejozobů asijských, kolpíků bílých, několika druhů volavek, anhing rezavých a kormoránů. V menším množství zde hnízdí i pelikáni skvrnozobí, čápi černokrcí, marabu větší, ostnáci a mnoho druhů vrubozobých. Celková biomasa hnízdících ptáků je skutečně naprosto neobvyklá a plně opravňuje k označení „ptačí ráj“.

Lokalita je zajímavá nejen v době hnízdění, ale i tahu (desetitisícová hejna husí) a přes zimu. Keoladeo je významným zimovištěm jednoho z nejvzácnějších ptačích druhů světa jeřába bílého. Jeho početnost je v současnosti odhadována již na 3000 exemplářů, ale ještě před nedávnem se mluvilo o světové populaci s početností o řád nižší. Jeřáb bílý hnízdí v tundře východní Sibiře a u polárního Uralu, takže cestou na zimoviště musí mimo mnoha tisíc kilometrů vzdálenosti překonat i hřebeny Himálaje.

V Keoladeu pochopitelně nežijí pouze ptáci, přestože pozornost návštěvníků je upřena většinou jen na opeřence. Při výčtu druhů bychom však museli znovu jmenovat kopytníky a šelmy známé ze Sarisky. Pozorování zvířat má v Keoladeu jednu nespornou výhodu. Vstup je povolen totiž i s vypůjčeným bicyklem, což umožňuje v Indii nebývale velkou svobodu pohybu v rámci dobře udržovaných cest.

4. CORBETT - vlhké opadavé lesy v podhůří Himálaje

Corbettův národní park má v Indii řadu „nej“ - je nejstarším, jedním z nejrozsáhlejších, jistě nejznámějším indickým parkem, současně nejvíce navštěvovaným zahraničními turisty a tudíž pochopitelně i komerčně nejvyužívanějším. Proslýchá se dokonce, že aby návštěvníci byli s „indickým safari“ spokojeni, jsou zvířata nadháněna do blízkosti vyhlídkových tras.

Corbett NP se rozkládá 300 km severovýchodně od Dillí v podhůří Himálaje u řek Ramganga a Kosi. Snahy chránit toto území jsou zaznamenány již v 19. století, ale teprve r. 1907 bylo rozhodnuto zřídit zde rezervaci. V roce 1936 byl vyhlášen národní park (první v Indii) na ploše 257 km². Jméno po legendárním lovci, přírodovědci, fotografovi a spisovateli dostal park až roku 1957, kdy byla plocha rozšířena na 521 km² včetně nově vybudované nádrže na řece Ramganga. V rozpětí nadmořských výšek 400 - 1200 metrů rostou především vlhké opadavé lesy tvořené zejména sálem (Shorea robusta) a druhy Adira cordifolia, Mallotus philippinensis, Murraya konigi, Dalbergia sisso a Acacia catechi. Ve vyšších polohách horských hřbetů rostou Pinus roxburghii, Legestroemia parviflora a Bauhinia racemosa.

Je pochopitelné, že nejatraktivnější jsou velká zvířata, kterých zde mohou návštěvníci pozorovat pěknou řádku. V parku žije podle posledních sčítání asi 100 tygrů indických a jen o něco více leopardů. Z šelem je možné se setkat i s medvědem pyskatým, kterého jsme pozorovali brzy ráno při boření termitišť a požírání termitů. Taková setkání vyvolávají však u průvodců obavy, neboť tento medvěd má v místních podmínkách na svědomí více smrtelných úrazů než jedovatí hadi. V Corbettově parku žijí také dhoul, šakal, vlk, medvěd ušatý, cibetka ovíječ maskovaný, promyka indická, kuna charsa a další šelmy, z nichž však zahlédnout jen jediný druh je malé štěstí. O jejich přítomnosti však neklamně svědčí četné otisky stop v bahně u napajedel a na cestě.

I zde jsou nejčastěji pozorovanými zvířaty velcí kopytníci. Nejpočetnější je jelen axis, kterého je možné pozorovat i v průběhu dne na pastvě v otevřeném terénu v jižní části parku spolu s jelenem sambarem. Srnci podobný muntžak červený vyhledává spíše úkryt lesa, kde se ho podaří zahlédnout málokdy.

Velkou atrakcí je místní populace téměř tří set divokých slonů. Pozorovat stádo těchto chobotnatců i s mláďaty při koupání v řece je hlubokým zážitkem a věřím, že běžnému turistovi po shlédnutí tohoto „divadla“ již není líto nemalého vstupného do Corbettova parku. U řeky Ramgangy je pozorovatelna krokodýlů bahenních a gaviálů indických. Jakoby na okraji zájmu většiny návštěvníků je 580 druhů místních ptáků, z nichž jsou nejnápadnější velcí dravci, volavky, kormoráni a vrubozobí.

Corbettův národní park je otevřen od 15.11. do 15.6. a návštěvníci si mohou podle svých finančních možností vybrat mezi projížďkou terénním vozem a jízdou na hřbetu slona. Druhá možnost je na pozorování zvěře jistě vhodnější, neboť se jedná o dopravu sice pomalou, ale zato tichou a zaručeně exotičtější.

5. GOVIND - horská společenstva v Himálaji

Přibližně 50 kilometrů od indicko-čínských (resp. indicko-tibetských) státních hranic a asi 300 km severně od Dillí se v pramenné oblasti řeky Tons rozkládá Govind national park. Byl vyhlášen v roce 1955, ale fakticky začal existovat teprve v 70. letech. Na ploše 953 km² je zastoupeno výškové rozpětí od cca 1300 do 6350 metrů nad mořem a od takto širokého rozpětí se také odvíjí různorodost přírody národního parku. Protože je území Govindu jen řídce obydleno původním obyvatelstvem (v roce 1991 asi 13 000 lidí ve 42 venkovských sídlech, tj. cca 13 obyvatel/km²) jejich negativní činnost je jen málo patrná. Pouze v okolí větších vesnic jsou rozsáhlejší terasovitá políčka a pastviny, těžba dřeva se v současnosti uskutečňuje jen minimálně. Díky značné odlehlosti a neexistenci přístupové komunikace se v národním parku zachovaly rozsáhlé přirozené lesní porosty. Ze stejného důvodu je Govind také na okraji zájmu turistického ruchu a jenom tak zde mohla přežít zcela specifická komunita domorodého obyvatelstva, jež si uchovala nemálo primitivních rysů.

V nejnižších polohách zarůstají svahy údolí většinou listnaté opadavé lesy (především Acer caudatum, A. caesium, Quercus lamellosa, Q. semecarpifolia, Aesculus indica, Corylus colurna), doplněné pěnišníky (Rhododendron barbatum, R. andropogon, R. campanulatum) a všudypřítomným bambusem (Bambusa bambos). Díky poměrně vysokému množství srážek (kolem 1 500 - 2 000 mm ročně) dostává v exponovaných polohách porost vzhled i strukturu mlžného pralesa s velkým množstvím epifytních rostlin, zejména kapradin a mechorostů. V nadmořské výšce nad 2 500 metrů se začínají významněji uplatňovat lesy jehličnaté, tvořené zejména borovicemi (Pinus griffithii, P. longifolia), jedlemi (Abies spectabilis, A. pindrow), smrky (Picea smithiana) a cedry (Cedrus deodara). Horní hranice lesa se vytvořila přibližně v 3 700 metrech.

Pravděpodobně nejznámějším zvířetem národního parku Govind je levhart sněžný - irbis. Patří k celosvětově nejohroženějším živočichům neboť se často stává obětí pytláků (dosud bohužel i v indickém Himálaji), kteří jej loví pro drahou kožešinu. Proto se také národní park Govind zapojil do mezinárodního Snow Leopard Projectu, jehož součástí je nejen monitoring výskytu, ale i osvěta u domorodého obyvatelstva a právní ochrana zajišťující i sankční nástroje. V Govindu žije irbis většinou v nadmořské výšce nad 3 500 metrů, ale v zimě sestupuje i k lidským obydlím v 1 800 metrech. Je velice plachý, takže nalézt alespoň jeho stopy lze považovat za štěstí.  V nižších polohách, zejména v hustých lesích, žijí jeho příbuzní - leopard, rys altajský a manul, které pochopitelně běžný návštěvník většinou ani nezahlédne. Dobře je ovšem znají domorodí obyvatelé horských samot - jimi chovaná zvířata se nezřídka stávají kořistí právě všech výše zmíněných kočkovitých šelem.

V nižších polohách Govindu jsou z šelem jistě nejpočetnější zástupci cibetkovitých, především promyka indická. Se soumrakem se vydávají na lov a to je právě denní doba, kdy je lze pozorovat. Odváží se totiž dosti často až do blízkosti lidských staveb, k ohradám na zvěř či na lidmi užívané cesty. Mnohem vzácnější jsou naopak dva druhy medvědů - hnědý medvěd plavý a černý medvěd ušatý.

Důvodem, proč bylo sedm údolí v blízkosti pramenů řeky Tons vyhlášeno národním parkem, byl mimo jiné také výskyt několika vzácných a stále více ubývajících druhů sudokopytníků. Zoologickou zvláštností je primitivní jelen kabar pižmový, především pro své zadní nohy, které jsou delší než přední. Chybějící parohy mají samci nahrazeny dlouhými neustále dorůstajícími horními špičáky, které vyčnívají z tlamy a v době říje slouží k vzájemným zápasům. Výměšek zvláštní pižmové žlázy sloužil donedávna jako surovina pro výrobu zvlášť ceněných parfémů. Lovci proto stříleli a chytali do ok podle odhadů na celém asijském kontinentě až 400 000 kabarů ročně. Naštěstí bylo kabaří pižmo již nahrazeno syntetickým produktem a byl i vyřešen způsob jejich chovu v zajetí.

V  nehostinném prostředí na horní výškové hranici vegetace žijí tahr himálajský, bharal  zvaný též ovce modrá, serau velký a goral tmavý. K pozorování všech těchto kopytníků je dalekohled zcela nezbytný a ani tak se nám patrně nepodaří zastihnout byť polovinu v Govindu žijících druhů.

Pro návštěvníka jsou z ptáků asi nejzajímavější sup himálajský a o něco hojnější sup indický. Můžeme je pozorovat prakticky po celý den - téměř v každý okamžik lze na obloze zahlédnout jednotlivé či ve skupině kroužící supy vyhlížející potravu. Hnízdí většinou na nepřístupných skalních stěnách v nižších partiích údolí. Vcelku hojný je orlosup bradatý, naopak k vzácným obyvatelům národního parku patří orel indomalajský a orel Hodgsonův žijící ve vyšších nadmořských výškách.

Severní Indie a Himálaj jsou oblastí velké druhové pestrosti zástupců bažantovitých. Bažanti žijí v Govindu ve výškovém rozpětí od vlhkých horských neopadavých lesů až po subalpínské pásmo těsně nad horní hranicí lesa. Monála - bažanta lesklého lze však zastihnout na pastvě i vysoko na alpínských loukách. Při vyrušení hejna se nám naskýtá fascinující podívaná na odlétající a pokřikující ptáky s fialovými křídly, bílým hřbetem a oranžovými ocasy, kteří slétají dolů do úkrytu lesa. Po takovém pozorování je naprosto jasné, proč byl monál vybrán národním ptákem Nepálu.

©  Vladimír Lemberk

Varan se před poledním žárem musí ukrývat
v podzemní noře.

Páv korunkatý v NP Corbett.

Hulman posvátný v NP Sariska.

Zoborožec žlutozobý obývá přirozené pralesy na úpatí Himálaje - NP Corbett.

Sup himálajský v NP Govind.