Národní park Govind v severní Indii

Přibližně 50 kilometrů od indicko-čínských (resp. indicko-tibetských) státních hranic a asi 300 km severně od Dillí se v pramenné oblasti řeky Tons rozkládá Govind national park. Byl vyhlášen 1.3.1955, ale fakticky začal existovat teprve v 70. letech. Jeho posláním je ochrana pestré mozaiky biotopů v indickém Západním Himálaji. Na ploše 953 km² je zastoupeno výškové rozpětí od cca 1300 do 6350 metrů nad mořem a od takto široké amplitudy se také odvíjí různorodost přírody národního parku.

*     *     *

Území Govindu je jen řídce obydleno původním obyvatelstvem (v roce 1991 asi 13 tisíc lidí ve 42 venkovských sídlech, tj. cca 13 obyvatel/km²) a tak negativní činnost těchto horských zemědělců je v krajině jen málo patrná. Pouze v okolí větších vesnic (např. Netwar, Sankri, Seema) jsou rozsáhlejší terasovitá políčka a pastviny. Těžba dřeva se v současnosti uskutečňuje jen minimálně. Díky značné odlehlosti a neexistenci přístupové komunikace se v pramenné oblasti řeky Tons zachovaly rozsáhlé přirozené lesní porosty. Není divu, že zde nedlouho po vzniku samostatného indického státu byl vyhlášen národní park. Z důvodu špatné komunikační dostupnosti je Govind na okraji zájmu turistického ruchu a jenom tak zde mohla přežít zcela specifická komunita domorodého obyvatelstva, jež si uchovala nemálo primitivních rysů. Za původními, turistikou „nezkaženými“, horskými kmeny i za nádhernou himálajskou přírodou vedla naše cesta.

Nejjistější možností, jak se do Govindu dostat, je najmout si džíp. Autobusy nejezdí, a tak i my, ač neradi, jsme nuceni využít právě tento nepříliš levný způsob dopravy. Vyrážíme brzy ráno z městečka Mussoria na celodenní cestu, která vede zprvu po úzkých asfaltkách, v závěru již jen po blátivé cestě. První vesnicí na území národního parku je Sankri, odkud pokračuje jediná úzká blátivá stezka. Nahazujeme tedy batohy a vyrážíme.

V nejnižších polohách zarůstají svahy údolí většinou listnaté opadavé lesy, tvořené především javory Acer caudatum, A. caesium a duby Quercus lamellosa, Q. semecarpifolia. V keřovém patře dominují pěnišníky Rhododendron barbatum, R. andropogon, R. campanulatum a všudypřítomný bambus Bambusa bambos. Díky poměrně vysokému množství srážek (kolem 1 500 - 2 000 mm ročně) dostává v exponovaných polohách porost vzhled i strukturu mlžného pralesa s velkým množstvím epifytních rostlin, zejména kapradin a mechorostů. V nadmořské výšce nad 2 500 metrů se začínají významněji uplatňovat lesy jehličnaté, tvořené zejména borovicemi (Pinus griffithii, P. longifolia), jedlemi (Abies spectabilis, A. pindrow), smrky (Picea smithiana) a cedry (Cedrus deodara). Horní hranice lesa se vytvořila přibližně v 3 700 metrech.

Stoupáme úzkou stezkou údolím, která je pro obyvatele vesnic jedinou spojnicí se světem. Cesta je hojně využívána také dopravními muly a stády krav, takže její povrch již hodně dlouho netvoří bláto. Do lepkavé směsi exkrementů by nikdo z nás nechtěl spadnout. Uklouzne tu však každý .... Mírné stoupání nám zpříjemňuje pozorování stáda vřeštících opic hulmanů posvátných, několika krásných papoušků alexandrů, velkých ještěrek druhu Agama tuberculata a také soutěž: kdo najde na cestě nejvíc vypadlých dikobrazích ostnů.

Domorodci jsou drobných postav, nejvýše 160 cm vysocí, černovlasí, snědých tváří a všichni jsou cítit kouřem - ve svých obydlích topí v kamnech, ale komín neznají. Muži jsou oblečeni ve filcových kalhotách neurčité barvy a pod kazajkou z hrubé pytloviny, často záplatované a šité masivními stehy, nosí barevné košile. Chodí sice teple oblečení, ale bosí. Kazajku mají přepásanou několikrát obtočeným provazem, za který si na zádech zastrkávají mačetu - ta má mohutné držadlo a špičku mírně ohnutou, takže se hodí nejen na sklízení úrody, ale i k sekání dřeva. Po stezkách neustále něco přenáší a převáží na mulách: trávu, dřevo na topení, sklizeň z políček. Seno suší tak, že posekanou trávu nahází do korun stromů, takže na ní neprší a ve větru rychleji schne. Ve volných chvílích rádi hrají karty - na zastřešeném zápraží domku sedí na bobku, popíjejí silný zelený čaj a „mastí“ karty. Když je pozdravíme, ihned radostně reagují, přátelsky se usmívají a cosi nesrozumitelně vykládají. V Indii je obvyklé, že jakmile děti uvidí bělocha, seběhnou se k němu a žebrají. V Govindu nikoliv - obyvatelstvo turisty téměř nezná a zachovává si svou hrdost.

Ženy se rády a hodně zdobí. Jsou tetované na bradě, v nose nosí stříbrný kroužek (buď v nosní přepážce či v postranní chrupavce) a krk mají ověšen spoustou korálů a ozdob. Samozřejmostí jsou rovněž náramky, které u obzvlášť parádivých žen zaplňují celé předloktí. Náramky, většinou bohatě tepané a vykládané barevnými kameny, nosí také nad kotníky na obou nohách. Jejich oblečení je však prosté, leč účelné - dlouhá sukně se zástěrou a kabátec. I ženy chodí bosé. Jejich údělem není jen starost o rodinný krb, musí pracovat na políčkách, sklízet úrodu, obstarávat dobytek .... Je radost pozorovat je při práci. Kupříkladu při praní prádla se schází ženy z celé vesnice u jediného pramene vody. Ve velkém mosazném lavóru (o průměru asi 70 cm) prádlo mydlí černým dehtovým mýdlem, zmuchlané namydlené prádlo hodí na kámen a pak do něj mlátí k tomu určeným dřevěným nástrojem, který připomíná softballovou pálku. Na závěr stačí pod tekoucí vodou prádlo pošlapat, odnést v mosazném škopku a před domem jej rozprostřít na trávu a kameny, aby uschlo. Při tom ženy hodně rozmlouvají, někdy zpívají a celé praní prádla tak budí dojem až jakéhosi mystického obřadu.

Domorodé vesnice působí poklidným dojmem. Všude je vzorně uklizeno, domky jsou udržovány v bezvadném stavu a velmi se nám líbí. Jsou dvoupatrové, sroubené z ručně opracovaných klád. Mezery mezi kládami vyplňují pečlivě naskládané ploché kameny. V přízemí jsou chlévy pro dobytek, v patře bydlí lidé a toto poschodí také zdobí ochoz s vyřezávaným zábradlím. Dveře jsou velmi nízké a okna vskutku miniaturní. Střechy kryjí umně poskládané velké kusy černé břidlice, kterou domorodci nacházejí v okolních horách.

Horské kmeny v Govindu jsou většinou živi z pěstování laskavce. Tato až dva metry vysoká rostlina, u nás známá jen jako ozdobná, je obilovinou a její listy mohou sloužit jako zelenina. Stravu doplňují fazolemi, cibulí, sladkými brambory a z nižších poloh dováženou rýží. Laskavcové zrní melou ve vodních mlýncích, ve kterých potok pohání horizontálně umístěný točící se mlýnský kámen. Sklizni laskavce předchází sklizeň fazolí, které pěstují společně na zúrodněné půdě malých terasovitých políček. Suché lusky vysypou na plachtu rozprostřenou na zemi před domem. Mírně zahnutými klacky do hromady mlátí, čímž se fazolová semena dostanou z lusků. Semena se ještě dosuší v ošatce na slunku a zbytků plev se zbaví pohazováním ve větru, který plevy odnese. Všechny práce provádějí pouze ručně za pomoci primitivních nástrojů. Není tu lehký život ...

Pravděpodobně nejznámějším zvířetem národního parku Govind je levhart sněžný - irbis (Panthera uncia). Patří k celosvětově nejohroženějším živočichům neboť se často stává obětí pytláků (dosud bohužel i v indickém Himálaji), kteří jej loví pro drahou kožešinu. Proto se také národní park Govind zapojil do mezinárodního Snow Leopard Projectu, jehož součástí je nejen monitoring výskytu, ale i osvěta u domorodého obyvatelstva a právní ochrana zajišťující i sankční nástroje. V Govindu žije irbis většinou v nadmořské výšce nad 3 500 metrů, ale v zimě sestupuje i k lidským obydlím v 1 800 metrech. Živí se většinou masem divokých horských ovcí i jinou kořistí. Je velice plachý, takže nalézt alespoň jeho stopy lze považovat za štěstí.  My jsme toto štěstí měli, vládce horských výšin kráčel po zasněžené stráni jen několik hodin před námi. V nižších polohách, zejména v hustých lesích, žije jeho příbuzný levhart (Panthera pardus). Z dalších kočkovitých šelem jsou hojnější rys altajský (Lynx isabellinus) a manul (Otocolobus manul), které pochopitelně běžný návštěvník většinou ani nezahlédne. Dobře je ovšem znají domorodí obyvatelé horských samot - jimi chovaná zvířata se nezřídka stávají kořistí právě všech výše zmíněných kočkovitých šelem.

Z šelem jsou v nižších polohách Govindu jistě nejpočetnější zástupci cibetkovitých, především promyka indická (Herpestes edwardsii). Se soumrakem je několikrát pozorujeme, jak se ve skupinách vydávají na lov. Odváží se totiž dosti často až do blízkosti lidských staveb, k ohradám na zvěř či na lidmi užívané cesty. Mnohem vzácnější jsou naopak dva druhy medvědů - hnědý medvěd plavý (Ursus arctos isabellinus) a černý medvěd ušatý (Selenarctos thibetanus) a také dhoul indický neboli vlk rudý (Cuon alpinus) žijící v  početných smečkách.

Důvodem k vyhlášení sedmi údolí v blízkosti pramenů řeky Tons národním parkem byl mimo jiné také výskyt několika vzácných a stále více ubývajících druhů sudokopytníků. Zoologickou zvláštností je primitivní jelen kabar pižmový (Moschus moschiferus), především pro své zadní nohy, které jsou delší než přední. Chybějící parohy mají samci nahrazeny dlouhými neustále dorůstajícími horními špičáky, které vyčnívají z tlamy a v době říje slouží k vzájemným zápasům. Kabar pižmový je velmi ohroženým druhem centrální a východní Asie - vděčí za to lidské touze „vonět“.  Kabar v době říje totiž vyznačuje hranice svého teritoria produktem zvláštní pižmové žlázy umístěné pod kůží na břiše, a právě výměšek žlázy sloužil donedávna jako surovina pro výrobu vybraných parfémů. Unce pižma bývala ještě před dvaceti lety několikrát cennější než unce zlata. Lovci proto stříleli a chytali do ok podle odhadů na celém asijském kontinentě až 400 000 kabarů ročně. Naštěstí bylo kabaří pižmo již nahrazeno syntetickým produktem a byl vyřešen i způsob jejich chovu v zajetí. Cena pižma mnohokrát klesla a tak se populace kabarů, tam kde dokázali přežít, pomalu vzpamatovávají z „pižmové horečky“.

V nejvyšších polohách alpínského stupně národního parku Govind žije několik dalších druhů kopytníků, z nichž se nám ovšem daří pozorovat jen bharala (Pseudois nayaur) zvaného též nahur či ovce modrá. Bharalové vykazují tělesné znaky ovcí i kozorožců a jsou taxonomicky obtížně zařaditelní. Samci mají mohutné rohy a jejich srst má při určitém úhlu pohledu břidličnatě modrý lesk. V  nehostinném prostředí na horní výškové hranici vegetace má v Govindu žít také tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus), který vzhledem vzdáleně připomíná kozu s kratšími zahnutými rohy, a rovněž dva příbuzní našeho kamzíka - serau velký (Capricornis sumatraensis) a goral tmavý (Nemorhaedus goral). K jejich pozorování je však dalekohled zcela nezbytný, takže jejich existenci zde jenom tušíme.

Z mnohých zástupců hlodavců se nám zdají být nejnápadnější dva - svišť bobak (Marmota bobak) a dikobraz indický (Hystrix indica). Zatímco první z nich obývá subalpínský a zejména alpínský stupeň, kde vyhledává travnaté kamenité svahy, druhý žije skrytým způsobem života v jehličnatých a zejména listnatých horských lesích. Jestliže sviště bobaka několikrát pozorujeme, na přítomnost dikobraza usuzujeme jen podle četných až 25 cm dlouhých bodlin ležících na lesních stezkách.

Pouhý výčet ptačích druhů zjištěných na území národního parku Govind by samozřejmě zabral samostatný článek. Pro nás jsou nejzajímavější supi, hojnější sup indický (Gyps indicus) a o něco vzácnější sup himálajský (Gyps himalayensis). Pozorujeme je prakticky po celý den - téměř v každý okamžik lze na obloze zahlédnout jednotlivé či ve skupině kroužící supy vyhlížející potravu. Hnízdí většinou na nepřístupných skalních stěnách v nižších partiích údolí.

Severní Indie a Himálaj jsou oblastí velké druhové pestrosti zástupců bažantovitých. Bažanti žijí v Govindu ve výškovém rozpětí od vlhkých horských neopadavých lesů až po subalpínské pásmo těsně nad horní hranicí lesa. Monála - bažanta lesklého (Lophophorus impejanus) však pozorujeme na pastvě i vysoko na alpínských loukách. Při vyrušení hejna se nám naskýtá fascinující podívaná na odlétající a pokřikující ptáky s fialovými křídly, bílým hřbetem a oranžovými ocasy, kteří slétají dolů do úkrytu lesa. Po takovém pozorování je nám naprosto jasné, proč je právě monál národním ptákem Nepálu.

S chráněnou přírodou Govindu se loučíme téměř symbolicky. Poslední ráno, které trávíme ve stanech na malé loučce obklopené listnatým lesem, vstáváme velmi brzy - ovšem ne z vlastní vůle. Již od pěti hodin s prvním otevřením očí máme velmi intenzívní pocit, že jsme se ocitli někde na drůbeží farmě. Všude kokrhají kohouti! Ze všech vysokých stromů, které obklopují naši loučku, je slyšet ranní „zpěv“ snad desítek divokých předchůdců kura domácího. Jeho kokrhání je přece jen trochu odlišné, ale představu českého venkova, je-li člověk v uzavřeném stanu, evokuje velmi věrně. Kokrhající kury bankivské bereme jako symbolickou  výzvu k návratu domů.

©  Vladimír Lemberk

Přirozené horské lesy

Sup himálajský

Náves horské vsi Taluky

Epifytická vegetace