Madagaskar - ostrov lemurů

nebo bájná Lemurie?

Když přistáli první Evropané u břehů tehdy bezejmenného ostrova východně od Afriky, po celé noci je zde ze spánku budily prazvláštní naříkavé hlasy. Strachy nemohli spát a původce těch podivných zvuků nazvali „lemuros“. Tak se totiž jmenovali v antickém Římě duchové zemřelých, kteří se za nocí ozývaly pekelným křikem a nářky. Lemurům toto pojmenování již zůstalo a to i přesto, že s pomyslnými nočními strašidly nikdy neměli nic společného.

Ten ostrov leží pouhých 450 kilometrů východně od afrických břehů a přes tuto nevelkou vzdálenost od kontinentu je již více než 160 milionů let světem zcela svébytným. Tak dlouho není bájná Lemurie spojena s žádnou pevninou a příroda se tu proto vyvíjí naprosto izolovaně. Je to čtvrtý největší ostrov planety Země a pro svou unikátnost bývá často nazýván „osmý světadíl“. Zcela po právu! Vždyť téměř devadesát procent jeho rostlinných a živočišných druhů nenajdeme nikde jinde na světě.

*     *     *

A právě tady, na Madagaskaru, žijí lemuři. Označení „Ty jsi ale lemur“ bývá v našich zemích projevem opovržení nad leností a neschopností, s vlastnostmi těchto zajímavých zvířat však nemá pranic společného. Ba právě naopak. Lemuři si osvojili tak vynalézavé způsoby chování, že leckteří lidští „lemuři“ by mohli jen závistivě pošilhávat.

Madagaskarští lemuři patří do řádu primátů (Primates) stejně jako člověk. Přestože jsou našimi vzdálenými příbuznými, na první pohled se od nás odlišují především inteligencí, velikostí a některými dalšími tělesnými znaky. Zoologové je řadí mezi poloopice, což znamená jediné – jsou poněkud primitivnější než my a ostatní tzv. vyšší primáti. Jejich předkové byli stromoví hmyzožravci, z nichž se někdy koncem druhohor vyvinuli. Uchovali si ovšem celou řadu jejich rysů. Mají stejně jako hmyzožravci protažený čenich s dlouhými smyslovými chlupy, velké oči, poměrně malý mozek a na koncích prstů častěji než nehty jen jakési ploché drápy. Přestože jsou oči na hlavě posazené dopředu, mají jen omezenou schopnost prostorového vidění a ani barvy nerozlišují tak dobře jako primáti vyšší.

Lemuři se od ostatních svých příbuzných odlišují celou řadou drobností, které jsou však pro odborníky nesmírně důležité. Kupříkladu mají stále vlhký, jakoby psí čenich. Zuby na dolní čelisti rostou většině lemurů dopředu a vytvářejí tak jakýsi hřebínek na pročesávání husté a vlnité srsti. Ke stejnému účelu jim slouží i tzv. čistící drápek, což je prodloužený dráp na druhém prstu zadní končetiny. Mají zpravidla velmi dlouhý a huňatý ocas a k obratnému lezení i skákání v korunách stromů jim mimo tohoto „kormidla“ napomáhají i velmi pohyblivé končetiny s dlouhými prsty. Samci některých druhů, například lemura katy, mají zápěstní žlázu s ostruhou, kterou používají k vyznačování svého teritoria. Tuto rafinovanost provádí tak, že prudce smýknou zápěstím o vybranou větev, ozve se klepnutí ostruhy, lemur současně udělá škrábanec do kůry a vypustí pach. Značky, ohraničující jeho životní prostor, si tedy nelze nevšimnout – je patrná sluchově, zrakově i čichově.

Většina druhů používá v chůzi všechny čtyři končetiny, ovšem někteří lemuři, např. sifakové, se na zemi pohybují jen po zadních. Přitom drží paže nahoře a udržují jimi stabilitu, takže jejich chůze přes otevřené prostranství je podobná tanečnímu kroku baletky. Jsou to skuteční umělci, o čemž svědčí i jejich bohaté hlasové projevy. Nic na tom nemění skutečnost, že zpěvy indriů, kterými si z vrcholku stromů vyznačují vždy ráno své teritorium, bychom možná nazvali příšerným kvílením. Noční křik makiho kočičího zase připomíná hlas týrané kočky a o zpěvu lemura čilého nelze říci nic jiného, než že je to „zvukový záznam vraždy malého dítěte“... Strachu, který z jejich nočních hlasů pociťovali první Evropané a jenž vedl k pojmenování „lemuros“, se opravdu nelze divit.

Asi nejdůležitějším znakem lemurů je ovšem přísná prostorová ohraničenost jejich výskytu. S jistou nadsázkou se dá dokonce tvrdit, že na Madagaskaru žije v každém lese nebo horském údolí jiný druh. Některé druhy mají tak malé areály výskytu, že byly objeveny až na konci 20. století, kdy již byly na pokraji vyhynutí. Také v současnosti jsou na základě genetických rozborů popisováni stále noví lemuři, kteří ještě ani nedostali české jméno. Přitom rozšiřující se zemědělství, pastva a především naprosto nekontrolované vypalování tropických pralesů mají na svědomí to, že naprostá většina druhů lemurů je v současnosti bytostně ohrožena na většině plochy Madagaskaru. Úžasná pestrost tohoto ostrova, která vedla k pojmenování „osmý světadíl“, nám tak doslova mizí před očima.

Lemur kata

Kata (Lemur catta) je ze všech 52 v současnosti známých druhů lemurů (a mnohem většího počtu poddruhů) jistě tím nejvíce populárním. Setká se s ním návštěvník téměř každé zoologické zahrady, protože v ní prostě nemůže chybět. Má atraktivní zevnějšek, žije v tlupách se silnými sociálními vazbami, není náročný na potravu a jeho legrační chování se zkrátka návštěvníkům líbí – je to tedy ideální zvíře právě pro ZOO.

Na Madagaskaru žijí katy pouze na západě a jihu ostrova, kde osídlují suché lesy, skalnaté pahorky i trnitý buš. Jsou o něco větší než kočka a podobnost s tímto domácím mazlíčkem umocňuje především jejich velice dlouhý černobíle proužkovaný ocas. Když sedí, protahují si ocas legračně mezi předními tlapkami a zuby si jej čistí. Toto chování má ale ještě jeden význam. Na předloktích má kata vyústění pachových žláz a tak si při protahování ocasu vlastně tento svůj ocas „parfémuje“ právě výměšky těchto žláz. V hustém lesním porostu tak dlouhý černobílý ocas slouží jako optická i pachová signalizace současně. Mohlo by se dokonce říci, že „mluví ocasem“.

Katy žijí v tlupách o 5 až 40 jedincích obojího pohlaví, samice ovšem početně výrazně převažují. Snad možná proto jsou tlupy tak soudržné a věrné... Často se stává, že skupina společně vychovává odrůstající mláďata a brání se případnému nepříteli, zatímco samci čas od času z tlupy dezertují. Jen si jakoby „zahnou“ do jiné skupiny k jiným samicím a pak se třeba zas vrátí, nebo ne. Inu, partnerská věrnost u lemurů kata zrovna moc nefrčí.

Samice jsou při ovulaci schopné oplodnění jen po krátkou dobu několika hodin a v tento čas se opakovaně páří a to hned s několika samci. Ke slovu přichází rivalita s hrozbami, jako je cenění zubů, upřený pohled nebo nadskakování. Ke skutečnému boji však vůbec nedochází – katy jsou mírumilovná, i když z našeho pohledu poněkud promiskuitní, zvířata.

Hromadná péče o srst, kterou si hlavně na zádech a jiných nedostupných místech těla navzájem čistí, je významným prvkem posilujícím vazby ve skupině. Přitom katy sedí v hloučku, vydávají mručivé zvuky a jakoby si povídají. Výsledný dojem je dosti podobný našim staročeským přástkám a draní peří, kdy se do chalupy sešla třeba i celá vesnice.

Když jsem poprvé viděl ranní slunění těchto lemurů na skalách jihozápadního Madagaskaru, musel jsem si protřít oči, abych uvěřil. Scéna velmi připomínala seanci jogínů nebo jakýchsi vyznavačů kultu Slunce. Tlupa přibližně dvaceti kat seděla ve vzpřímené poloze obrácena na východ a ranním paprskům nastavovala nejen tváře, ale i bříška a vnitřní strany všech čtyř končetin. S rukama vysoko k Slunci vztyčenýma a nohama roztaženýma od sebe vydávali katy slastně mručivé zvuky. Těžko přisuzovat zvířatům emoce, ale v tu chvíli, kdy se nad pahorky Horembe vyhouplo slunko, vypadaly tváře těchto krásných černobílých lemurů opravdu šťastně.

Makiové – trpaslíci mezi lemury

Noc v trnitém buši pár kilometrů od západního pobřeží ostrova rušily jen hlasy cikád a malých žabek. Bylo asi deset večer, když se v kuželu světla baterky objevila na nízkém stromě dvě malá očka. Snad tedy konečně! Přišel jsem blíž a znovu posvítil do husté koruny. Na větvi sedělo malé chlupaté zvířátko, v předních tlapkách zručně svíralo velkého madagaskarského švába a z tohoto chutného sousta ukusovalo po malých dávkách. Byl to jeden z nejmenších primátů světa – maki rezavošedý (Microcebus griseorufus). Protože se nejedná o druh nikterak běžný, najít ho v husté pichlavé vegetaci trnitého buše není právě snadné. Přes den totiž spí v úkrytu a ožívá až po setmění.

Makiům se v celé řadě světových jazyků říká „trpasličí lemuři“, protože stěží vymyslet přiléhavější jméno. Jsou dokonce tak trpasličí, že žádný jiný primát na světě není menší než maki Berthův (Microcebus berthae). Jejich hmotnost dosahuje pouze k 30 gramům a celková délka těla i s dlouhým huňatým ocasem činí jen necelých 20 centimetrů. Spíše než opici tedy připomíná drobnou myšku zručně pobíhající po tenkých větvích stromů. Těžko si lze představit tvorečka roztomilejšího.

Z dvaceti v současnosti známých druhů makiů (především z rodu Cheirogaleus) má většina schopnost mezi primáty naprosto výjimečnou – upadá do jakéhosi „zimního spánku“. Na Madagaskaru se totiž nestřídá čtveřice ročních období jako u nás, ale v podstatě jen období sucha a dešťů. Jestliže od listopadu do května přinášejí na vyprahlý západ ostrova deště životodárnou vláhu, rostliny se zelenají a zvířata rodí mladé, od června do září přichází velké sucho. V tu dobu bývají nesnesitelná vedra, stromy shazují listí a potravy pro živočichy je velký nedostatek. Nelze se proto divit, že kdo může, tak tyto měsíce prospí. Maki si ovšem předtím musí nashromáždit dostatečnou tukovou zásobu, aby měl z čeho trávit. Tato energetická konzerva se mu ukládá ve formě podkožního tuku na zvláštním místě – na ocase. Jakmile vražedná vedra udeří, zaleze maki do svého úkrytu a upadne do stavu letargie. Prospí několik měsíců buď v dutině stromu nebo v hnízdě, které si za tím účelem vybuduje vysoko v korunách. Jednu takovou skrýši v duté větvi jsem objevil a malé do klubíčka stočené tělíčko podráždil světlem baterky. Maki začal výstražně funět, až jsem se lekl. Je to rafinovaná taktika: jsem-li malý a zranitelný, musím v nebezpečí vydávat zvuky jako „velké nebezpečné zvíře“. To se makimu i v tomto případě vyplatilo, protože jsem poslušně baterku zhasl a od jeho skrýše se pokorně vzdálil.

Indri – největší z křiklounů

V pralesní rezervaci Perinet, jedné z vůbec nejstarších na Madagaskaru, postává na úzké pěšině zvláštní skupina návštěvníků. Pod vedením dvou místních průvodců čeká několik Francouzů, Američanů a Švýcarů na každodenní ranní koncert. Diváci si museli přivstat, aby uprostřed pralesa byli již při prvních slunečních paprscích. Právě tehdy, pouze po dobu asi dvaceti minut denně, zde zpívají indriové. Zážitek je to natolik velkolepý, že se dostal i do cestovatelských bedekrů a nabídek cestovních kanceláří. Zatím je však klid a protože začíná mírně pršet, mezi turisty se ozývá první nespokojené brblání. V tom se v korunách okolních stromů mihnou velká černobílá zvířata, která zručně skákají z větve na větev. Průvodci na ně upozorňují a mezi turisty je v tu ránu slyšet úlevný vzdech – přece jen nevstávali zbytečně. Ozve se první hvizd a pak i velice hlasitá zpěvavá dueta. Vícehlasý koncert se v tu chvíli line z celého pralesa v okolí až uši zaléhají. Jednotlivé rodiny indriů si akusticky dávají každé ráno navzájem najevo, že právě tady je ten jejich revír. V něm nestrpí žádného jiného příslušníka svého druhu.

Černobílý indri (Indri indri) je se svými až 10 kilogramy největším z žijících lemurů a zároveň také jediným druhem, který postrádá dlouhý ocas. Hlasitost jeho ranních zpěvů je vskutku překvapivá. Své akustické projevy je však indri schopen účelně zesílit nafouknutím hrdelního vaku, čímž vznikne jakýsi rezonanční orgán, nemající mezi lemury obdoby. Má mohutnou svalovinu na dlouhých zadních končetinách, díky které je schopen skákat ze stromu na strom a tak se rychle pohybovat v jinak neprůchodném hustém pralesním porostu. Jeho akrobatické skoky bývají až deset metrů dlouhé. Když se pohybuje pralesem několikačlenná rodina indriů, skáče vždy jeden za druhým v krátkých intervalech. Pohybují se po stejné trase, odrážejí se a dopadají vždy na stejné větve, takže výsledný dojem chtě nechtě vyvolává úsměv. Jakoby si rodinka klokanů vyrazila na výlet do pralesa...

Indriové žijí v současnosti jen na velmi omezeném území na severozápadě Madagaskaru. Patří k nejohroženějším druhům zvířat světa. Rodinné tlupy totiž obývají docela rozsáhlé teritorium až 20 hektarů pralesa, kde nesnesou žádného jiného indriho. A protože na ostrově deštných pralesů výrazně a stále ubývá (a prostorové požadavky indriů se nesnižují), nemá pomalu tento největší z lemurů kde žít.

Noční přízrak aye-aye

Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) byl velmi dlouho noční můrou zoologů. Nevěděli kam tohoto prazvláštního tvora zařadit! Zuby hlodavce, hrubá střapatá a jakoby štětinatá srst, pouhá dvojice mléčných bradavek u samic, prsty oproti jiným zvířatům nevídaně dlouhé, velké a zcela lysé ušní boltce netopýra, liščí ocas nepatřičně mohutný a huňatý. Prostě kreatura nemající v živočišné říši obdoby! Po dlouhé roky vítězil názor, že se jedná o prapodivnou madagaskarskou veverku. A protože zvíře bylo pokládáno za vyhynulé, otázka byla jakoby uzavřena.

Když byl však v roce 1957 znovu po letech objeven, vědci jej definitivně zařadili mezi lemury. Ksukol, známý rovněž jako aye-aye, měří na délku téměř metr, přičemž větší polovina připadá na ocas. Je to zvíře výlučně noční a tak i přes svou velikost dlouho unikal pozornosti. Soudilo se, že je extrémně vzácný, takřka na pokraji vyhynutí. Dokonce se především v 70. a 80. letech minulého století podnikaly nákladné akce na jeho záchranu. Současně s vybudováním rezervace speciálně pro ksukola na ostrůvku Nosy Mangabe se stal tento lemur cílem intenzivního výzkumu několika vědeckých expedic. A výsledky byly vskutku překvapivé.

Tak především – aye-aye není zdaleka tak vzácný, jak se dlouhé roky soudilo. Dokázal se dokonce přizpůsobit lidské činnosti a obývá tedy nejen deštné pralesy, ale rovněž druhotné porosty, zemědělské plantáže, háje kokosových palem i okolí domorodých vesnic. Žije však nesmírně skrytě a pozorovat ho ve volné přírodě se rovná malému zázraku. Jeho fotografie patří i dnes k velkým vzácnostem.

Často bývá nazýván „nočním datlem“ – a nenechte se mýlit, zas tak úplná hloupost to není. Na Madagaskaru totiž zcela chybí datlovití ptáci a právě ksukol je ekologicky zcela nahradil. Jeho prostřední prsty na předních končetinách jsou neobyčejně dlouhé a štíhlé. Poklepává jimi, tak jako datel zobákem, na kůru stromů a svým mimořádně citlivým sluchem zaznamenává pohybující se larvy hmyzu ukryté pod kůrou. Ve chvíli, kdy tuto lákavou kořist uslyší, přichází na řadu jeho zuby. Hlodavými a neustále po celý život dorůstajícími řezáky vykouše v kůře stromu otvor, kterým se k larvám dostává. V této fázi by datlové k vytažení chutného sousta využili svého velmi dlouhého a lepkavého jazyku, ksukol však má nástroj zcela jiný – dlouhý štíhlý prostředníček. Dvojitý kloub na posledním prstovém článku jen přispívá k větší obratnosti a pohyblivosti této bizarní „pinzety“.

Tak šikovný prst se ksukolovi hodí i při vytahování sladké dužniny z kokosového ořechu nebo bambusových stébel poté, co tvrdou skořápku zdolá svými hlodavými řezáky. Pokud známe, jaké stopy zanechá svými zuby na porostu při dobývání potravy, můžeme odhadnout jeho početnost. Ta není nikde na severu a východě ostrova příliš vysoká. Domorodci se doposud velmi bojí jeho strašidelného zjevu a jakmile se aye-aye objeví v blízkosti vesnice, bez milosti ho ve strachu zabijí. Nálepku „nositele špatných zpráv“ a „hněvu předků“ mu doposud nevzala ani rozsáhlá kampaň mezinárodních ochranářských institucí a v posledních létech i malgašské vlády.

Přes den se ksukol ukrývá v kulovitých hnízdech z větviček a listí o průměru přes půl metru, která si sám staví až 15 metrů vysoko v korunách stromů. V hnízdě s měkkou podestýlkou také samice porodí a odchová mládě, které ji později doprovází na nočních potulkách za potravou. Při takových vyjížďkách sedí dosud kojené mládě v jezdecké pozici na zádech matky a přidržuje se její dlouhé srsti. Samice strašidelného aye-aye tak v této chvíli budí spíš úsměv a sympatie než strach.

A odkud se vzalo to zvláštní pojmenování aye-aye? Mnoho lidí se domnívá, že je to jeho původní domorodé jméno. Ovšem Malgaši je nazýván ahay. Pro vysvětlení se musíme vypravit až do roku 1782, kdy byl ksukol objeven. Cestovatel Sonnerat tehdy dostal od domorodců na východě Madagaskaru dvě podivná zvířata s dlouhými prsty, která prý nikdo do té doby neviděl. Samotní domorodci „vehementně jej přesvědčovali, že zvířata vidí ponejprv a úžas svůj projevovali hlasitým aye-aye, kteréhož výkřiku Sonnerat použil za jméno živočichů jím objevených“, jak popisuje tuto událost Brehm ve svém slavném díle Život zvířat.

Nejohroženější

Madagaskar byl lidmi objeven někdy na počátku našeho letopočtu, ovšem početně významné osídlení lidmi se datuje teprve někdy o tisíc let později. Doba, po kterou obyvatelstvo mohlo negativně působit na okolní přírodu, je zde tedy rekordně krátká, vždyť třeba v Evropě člověk ovlivňuje krajinu již nepřetržitě téměř 10 tisíc let. V době, kdy se první přistěhovalci rozhodli na Madagaskaru žít, byla většina povrchu ostrova pokryta přirozenou vegetací, tedy především deštným pralesem, opadavými lesy a trnitým bušem. Po ostrově se proháněl obří pták Aepyornis, který byl mnohem větší než pštros. Na trávě se popásali zakrslí hroši, v řekách hrozili desetimetroví krokodýlové a společenstvo bizarností uzavírali obří dvěstěkilogramoví lemuři Megaladapis a přes 1,5 metru dlouhá suchozemská želva.

Dnes je to minulost. Kdybychom sestavili časovou přímku tohoto posledního tisíciletí a vyznačili na ni vše, čím se člověk na Madagaskaru nesmazatelně „zapsal do dějin“, mnoho pozitivního by k zaznamenání nebylo. Domorodí obyvatelé byli rolníci a likvidovali pralesy důsledně a soustavně. Na místě vypálených lesů už zpravidla dokázala růst jen řídká tráva, půdu odnesly deště a divoká zvířata zahynula. Výměra přirozené vegetace se snižovala postupně až na současných necelých 10 % plochy ostrova. Souběžně s tím vymírali živočichové, dnes známí jen z fosilních nálezů, včetně minimálně 25 druhů lemurů.

Současnost bohužel není o mnoho radostnější. Vymírání rostlin i živočichů je stále rychlejší než objevitelská činnost vědců, kteří popisují stále nové druhy. Uveďme si několik konkrétních příkladů. Jen za posledních sedm let bylo na Madagaskaru objeveno a popsáno 16 nových druhů lemurů! To souvisí nejen s rozvojem molekulární a genetické analýzy, kdy zoologové nejsou při determinaci odkázaní jen na vnější morfologické znaky, ale také s povýšením některých poddruhů na samostatné druhy a konec konců hlavně s mohutným rozvojem biologického bádání na Madagaskaru. Některé končiny ostrova jsou však i dosud prozkoumány jen velice málo a právě zde se nalezlo několik druhů lemurů popsaných před 100 až 150 lety a poté dávno zapomenutých. Velká část z nich ještě ani nemá české jméno.

Velkou pozornost kupříkladu vzbudil svého času lemur zlatý (Hapalemur aureus) objevený v podstatě náhodou. V roce 1987 byla zorganizována mezinárodní expedice pod vedením německého zoologa Dr. Meiera, která měla za cíl potvrdit nebo vyvrátit domněnku, že lemur širokonosý (Hapalemur simus) je již vyhuben. Po dlouhém a usilovném pátrání se expedici skutečně podařilo v deštných pralesích asi 50 km severovýchodně od města Fianarantsoa skupinu těchto lemurů objevit. Detailním pozorováním a dalším studiem však bylo zjištěno, že jde o druh zcela nový, i když velice podobný hledanému. Pojmenován byl díky zlatavému nádechu srsti na hřbetě jako lemur zlatý. V blízkosti pak úspěšná expedice nalezla i poslední zbytkovou populaci původně hledaného lemura širokonosého, čítající pouhých 200-400 exemplářů.

Maki chvostouchý (Allocebus trichotis) byl popsán již v roce 1875 na základě pouze tří ulovených jedinců, pak ale doslova zmizel z povrchu zemského. Více než celé jedno století byl považován za vyhynulého, až se ho podařilo roku 1991 pozorovat a následně i vyfotografovat. Ovšem jeho areál je zoufale malý, přežívá vlastně jen na jediné lokalitě v nížinném pralese u vesnice Mananara na severovýchodě ostrova. Tento mimořádně vzácný druh velmi drobného lemura, jehož „výraz tváře“ působí díky nápadným štětičkám na ušních boltcích docela úsměvným dojmem, je jen velice těžko pozorovatelný. Žije totiž pouze ve stromovém patře pralesa ve výšce 15 až 50 metrů a k zemi sestupuje jen zcela výjimečně.

Sifaka hedvábný (Propithecus candidus) je naproti tomu zvíře docela velké a nápadné. Váží okolo sedmi kilogramů, má nápadný dlouhý ocas a v deštném pralese, kde žije, doslova svítí na dálku. Je totiž téměř celý stříbřitě bílý a protože obývá chladné horské polohy, jeho srst je velice hustá a dlouhá. Tento býložravý lemur s denní aktivitou žije ve dvou až desetičlenných tlupách, které obývají poměrně rozsáhlé teritorium kolem 50 ha. Posledních 100 až 600 jedinců přežívá na jediném místě ve dvoutisícových horách severovýchodního Madagaskaru, kde byl po jejich objevení vyhlášen v roce 1998 národní park Marojejy.

Lemuři jsou tabu

Velmi zjednodušeně řečeno, pro většinu Malgašů jsou lemuři tabu (neboli jak sami říkají „fady“). Neplatí to sice u všech původních domorodých kmenů na Madagaskaru, ale jistý stupeň uctívání těchto primátů lze zaznamenat na celém ostrově. Důvody, proč tomu tak je, se velice různí a mají vlastně jen jediného společného jmenovatele: nemají žádné racionální zdůvodnění. Většinou vycházejí z všeobecně rozšířeného kultu uctívání předků, jejichž ztělesněním se pro mnohé kmeny mohou lemuři stát.

Trochu racionálna však do této problematiky vneslo vědecké bádání posledních let. Tak především – lemuři s jistou mírou nadsázky disponují schopnostmi, které domorodci jen těžko chápou. Například některé druhy rodu Hapalemur patří k vyhraněným potravním specialistům a živí se pouze výhonky jednoho bambusu (Cephalostachium viguieri). Nebylo by na tom nic divného, kdyby tyto bambusové výhonky neobsahovaly přirozené kyanidy v množství, které několikanásobně překračuje smrtelné dávky pro ostatní savce. Domorodci tyto účinky bambusu dobře znají, využívají je k výrobě jedu a o to nepochopitelnější se jim lemuří odolnost musí zdát.

Proč lemuři čilí (Lepilemur mustelinus) pojídají své vlastní výkaly muselo Malgašům také vrtat hlavou, protože je označili za „špatné tabu“. Těchto nočních zvířat se tedy téměř všichni bojí, ale přitom vskutku není proč. Lemuři čilí se živí nízkokalorickým listím a tuto specifickou potravu tráví fermentací – ovšem nadvakrát! Nestrávené živiny totiž vylučují v trusu, který znovu požírají a tím teprve „recyklované“ živiny vstřebávají.

Rovněž zvláštní přátelství lemurů tmavých (Eulemur macao) a jedovatých mnohonožek nemá nic společného s domnělým „upozorňováním na blížící se nemoc“. Malgaši věří, že zemřelí předkové je tímto způsobem varují. Důvod tohoto zvláštního počínání je však mnohem prozaičtější. Lemuři tmaví za určitých okolností sbírají a rozkousávají mnohonožky a potom si jejich poraněnými těly potírají srst. Zranění členovci vylučují spoustu jedovaté tekutiny, která lemurům slouží k ochraně srsti proti vnějším parazitům.

Indri (Indri indri) vždy býval posvátným zvířetem. Domorodci kmenů Bezanozano a Betsimizaraka věří, že se lidé po smrti přeměňují v tyto největší lemury. Nazývají je babakoto, tedy „dítě otce“. Uctívají je dokonce tak silně, že je pro ně nepředstavitelné, aby je jen zahlédl kdokoliv jiný. Donedávna dokonce bránili cizincům vstoupit do lesa, kde indriové žijí. I dnes považují turistické exkurze v rezervaci Perinet spojené s hromadným pozorováním indriů za urážku duchů předků, která může být přísně potrestána, dokonce i smrtí.

Krásní černobílí sifakové malí (Propithecus verreauxi) se lidí příliš nebojí. Se svou vrozenou zvědavostí se často přiblíží až do bezprostřední blízkosti vesnice. Domorodci jsou milováni a pokládají je za „dobré fady“. Sifaka malý je svým chováním hodně podobný člověku a nikdy nikomu neublíží. Starosta vesnice Beroboka na západě ostrova mi vysvětluje: „Slovo lemur znamená ‘duch mrtvého zemřelého’. Do lemurů se převtělují duchové mrtvých i těch, kdo opustili své domovy.“ Na skupinu sifaků, vyhřívajících se na ranním slunci, měl okamžitě svůj názor – nevystavují své tváře a ruce slunečním paprskům, ale modlí se. Modlí se za celou jeho vesnici. „Sifaka je velmi dobré fady, a když je to dobré fady, byl by hřích mu ublížit.“

Ano, Malgaši lemurům většinou bezprostředně neubližují. K jejich lovu jako potravy se uchylují až v dobách skutečné nouze a neúrody. Uctívají je a zároveň se jich bojí. Stejně tak ovšem uctívají oheň, protože „kdo nevypálí pole, nebude mít rýži, a čím nakrmí své děti?“ Vypalování lesů ovšem nejde jaksi s ochranou přírody dohromady. Nad budoucím osudem lemurů, ale vlastně celého tohoto k pláči krásného ostrova, tak visí velký otazník.

© Vladimír Lemberk

Ksukol ocasatý neboli aye-aye

Avahi vlnatý