|
|
1. Ahoj všem,
zdravím Vás z deštných pralesů Kameronské vysočiny. Naše cesta je sice
ještě v plenkách, přesto již řadu podnětů a nových zjištění přinesla.
Třeba že ten, kdo má alergii na sluníčko má sedět doma a nejezdit do
tropů. Nebo že bloudění pralesem bez mačety je kravina, která vysiluje
chatrné tělesné schránky - aplikace skautské poučky o tom, že se má jít v
případě bloudění po potoku, který nás zavede k lidem, se neosvědčila a je
třeba ji naprosto zásadně přepracovat na "vylez Jeníčku na strom a
rozhlídni se....". V pralese by zabloudili i Rychlé šípy.
V Singapuru je vše při starém, už jsem si tam připadal jako doma a hledal,
kde „zas opravili chodník, natřeli plot a nemají posekaný trávník...“. Pan
domácí Neděla se hned vyptával na Jardu a Marcelu, dobře si nás z minulých
cest pamatoval a mám vyřídit jeho velké pozdravy! Přímé telefonování z
této elektronické megapolis do Čech je překvapivý oříšek - musel jsem
koupit special kartu za 10 doláčů a stejně byla na prd (nabízím ji pro
sběratele k odkupu!). Každý tu má alespoň jednoho mobila a nejlépe i
obrazový telefon, ale budky na ulici nefungují (to pro Karla... moc mě to
mrzí, ale udělal jsem pro přímý telefonní vstup do pořadu, co bylo v mých
silách).
Mám už první fantastický zvukový nahrávky!!! To budete čubrnět na koncert
siamangů v pralese (stál jsem přímo pod stromem!), pištění vyder nebo
ještě ze Singapuru papouška zpívajícího Happy birthday to you, atd
atd.
Stavovali jsme se v Kuala Lumpur, okoukli centrum a pověstná dvojčata
Petronas towers a pak vyrazili do dvoutisícových kopců Kameronské
vysočiny. Je tu kosa, ale kus dál za městem nekonečné pralesy. Jíme u Indů
osvědčený dalbát (za 7 Kč) nebo roti čanai za stejně
symbolické ceny.
Tak zase někdy čau.
Vláďa
2. Haukola ze Sumatry.
Přeplutím Melacké úžiny s operujícími zbytky potloukajících se pirátů jsme
se z 21. století v Malajsii ocitli v 20. století v Indonésii (možná je 20
moc a mělo by být spíše 19 nebo 18). To mj. znamená, že tu je příjemně...
Zase doma!
Naši první zastávkou byl největší národní park JV Asie Gunung Leuser,
kde na jediném místě na světě žijí orangutani sumaterští. Rehabilitační
centrum orangutanů v Bukit Lawang spláchla před 4 měsíci povodňová
vlna. Pamatuji tu poklidnou vesničku na okraji pralesa před 3 lety (bylo
to jedno z nejpříjemnějších míst v Asii) a teď jsem jen musel zamáčknout
slzu nad tím apokalyptickým obrazem...
Tři dny jsme trekovali džunglí, spali jen pod igelitovou stříškou vydáni
na pospas tygrům a honili divou zvěř. Dohonila vsak ona nás - Petr byl
uloven orangutanicí, která slezla ze stromu a chytila ho kolem břicha a
nepustila. Náš průvodce volal "Utikejte, utikejte", ale Petr to holt
nestihl. Starej orangutaní samec řval nad námi na stromě a vzteky lámal
větve, ale jeho milá Petra nepustila! Vyměnila ho ale nakonec za ananas...
Pozorovali jsme samozřejmě i gibony, makaky, hulmany, zoborožce, vousáky,
varany atd. atd. A užili si i pijavic. Vše, co k pralesní práci zoologa
patří.
Dva dny jsme potom pobyli v horském městečku Brastagi obývaném
potomky lidojedů kmene Karobatáků. Všichni (dokonce i Honza Sklenář) jsme
vystoupili na 2170 metrů vysokou sopku Sibayak a do jejího jícnu.
Nahrával jsem v kráteru syčení jejich fumarol až jsem se málem při náhlém
otočení větru udusil. Pod sopkou bylo orgasmické koupání v horkých sirných
smrdutých bazéncích.
Teď jsme v turistickém ráji bez turistů na jezeře Toba, kde ale
mimo nás jsou snad jen 2 běloši. Proto se o nás všude rvou a srážejí ceny
na neuvěřitelná minima.
V okolí jezera i na ostrově uprostřed žije kmen Batáků. Už neloví
lebky, jsou to „hodní“ křesťané. A jsou velmi muzikální - mám nahrané
jejich zpěvy a hudbu v hospodě, na pohřbu, při tancích i při hodině
hudební výchovy v katolické koleji. Jak vidíte, neulejvám se a tvrdě
pracuji! Jezdím po ostrově stopem a na půjčeném kole.
Včera jsme ale zapíjeli ztrátu svobody (EU) a tak mám dneska kocovinu...
Zdraví všechny Vláďa
3. Ahoj z přístavního
městečka Sibolga,
právě jsme dorazili z jezera Toba a již s plavbenkami v ruce čekáme
na odplutí naší staré dřevěné lodě. Máme namířeno na ostrov Nias
(změna oproti plánovanému Siberutu). Mají zde být pralesy, tradiční
domorodé vesnice a korálové útesy. Tedy práce na čtyři dny minimálně.
V přístavu je plno živlů, co prý dají do batohu balíček s marihuanou a pak
dotyčného nechají kamarádíčkem policajtem zaplatit 600 dolarů pokutu. Tak
dáváme pozor.
Včera byla neděle a byl jsem na dvou mších v kostele katolickém a
protestantském a nahrával zpěvy. Mám unikátní polyfonní zpěvy mužského
pěveckého sboru protestantů. Byla to síla!
Tak zase někdy...
Vláďa
4. Haukola vespolek,
dnes v 17.40 jsme překročili rovník a ocitli se na jižní polokouli. Nic
zásadního se tím ovšem nezměnilo - jsme v městečku Bukittinggi asi
v 1600 metrech nad mořem ve středu Sumatry. Dostali jsme se sem
24-hodinovým maratónem loď+bus.
Ostrov Nias byl pro mě osobně zklamáním. Ale beru to pozitivně i
přes to, že nám celé tři dny lilo od rána do pozdního odpoledne. Aktivoval
jsem v mezích možností i přes déšť. Navštívil jsem většinou sám nebo s
Honzou asi 10 tradičních vesnic ve vnitrozemí ostrova spojených se světem
deseti (a více) kilometrovou pěšinkou. Žijí tam ti dobří lidé v jakýchsi
megalitických komunitách ve svérázných dřevěných domech (postavených
jakoby na saních), samozřejmě bez elektriky a lékařů. Na návsi mají mj.
kamenné otomany a když někdo umře, nechávají ho na otomanu ležet dokud
nezmumifikuje (nebo dokud je to „únosné“). Potkali jsme zrovna průvod
mužů, co nesl na bambusových nosítkách nemocného kamsi k lékaři. Jejich
zvláštní domy mají vikýře a stojí ve dvou dlouhých řadách naproti sobě,
mezi řadami je náves vydlážděna kmeny a s mnoha megality. Aby se kluk stal
mužem, musí přeskočit dvoumetrovou zídku, která je taky na návsi. To jsem
viděl a fotil.
Jinak ale z moře nic nebylo, teda mimo dvou tašek mušlí a dvou tuňáků k
večeři. V období sucha tu prší imrvere...
Dřevěná bárka, co nás přepravila zas na pevninu Sumatry, byla tak 15 metrů
dlouhá. Moře bylo klidné a tak zvracely jen místní ženy.
Zítra vyrážíme na raflésie – obrovský pralesní kytky.
Zdravím Vás i za Honzu.
Vláďa
5. Ahoj zase vespolek,
jen tak ve stručnosti - my měli dneska skvělý den. Dopoledne jsme hledali
rafflesie v pralese a byli úspěšní. Mnoho poupat, jedna odkvetlá hromádka
zahnívajícího největšího květu tohoto světa - a pak orgasmus: obří 80 cm
velká Rafflesia arnoldii. Šlo se k ní pískovcovou soutěskou 1 m
širokou, něco jako Horné Janošíkove diery v Malé Fatře.
Odpoledne jsme zas v kaňonu Sianok našli (již před třemi lety
objevenou) lokalitu velikých nosorožíků Dynastes gideon. Obsypané
mimosy a spousty mrtvol obřích brouků pod nimi. Opice, svinule, prales,
strom s tisícovkou největších kaloňů světa, zlatý strakapoudi...
A nakonec k večeři vynikající pecel lele (sumecek s ryzi a
zeleninou) s pivem Bintang. Tropy jsme dnes zkrátka vychutnali
velmi intenzívně. Zítra se těšíme na jezero Maninjau a jeho
poklidnou venkovskou atmosféru... Co Vy?
Tak ahoj pár kiláků od rovníku,
Vláďa
6. Ahoj,
tři dny už jsme uvnitř kráteru prastaré sopky. Celý vyhaslý kráter dnes
vyplňuje křišťálově čisté jezero Maninjau a několik rybářských
vesnic na jeho březích. Vnitřní hrany kráteru jsou strmé a souvisle
zarostlé deštným pralesem. Po ránu se z lesa ozývají zpěvy gibonů a volání
zoborožců.
Jsou to tři dny naplněné pohodou. Spíme v malých dřevěných boudách s moskytiérama
postavených daleko za vesnicí v rýžovištích na břehu jezera. Je tu ticho,
poklid, koupeme se v teplé vodě jezera a když se zachce, mazlíme se s
mládětem černého gibona, kterého tu mají. Gibonek je tak přítulný, že
třeba dnešní snídani mi prospal na hlavě a držel se ve spánku mých vlasů.
Když jsme sem dorazili, první co udělal bylo, že se mi vrhnul kolem krku
jako malé děcko, kterému se vrací tatínek. Jsem z něj prostě úplně
vedle...
Byli jsme nahoře na hraně kráteru, odkud je jezero jako z letadla.
Sestupovali jsme dolů pralesem, ale na stezičce byly tisíce natahujících
se žíznivých pijavic. Každý jsme jich měl hned několik přisátých, já osm.
Nejsou to ale ty černé cejlonské pijavice, ale mnohem vzácnější hnědě
barevné zvané tygří - a jejich kousnutí mimo krvácení i docela dost bolí.
Chytáme ptáky do sítí, ale chytli jsme zatím jen strdimila a bulbula.
Ochutnali jsme místní specialitu - smažené slávičky (centimetrové škeble).
Řídíme se heslem: denně alespoň 1 kokos.
Pozítří dáme jezeru Maninjau sbohem a vyrazíme na 30 hodinovou
jízdu busem do města Bandar Lampung na samém JV konci Sumatry. Rádi
bychom do národního parku s divokými slony a pak už na Jávu do národního
parku Ujung Kulon s nosorožci.
Zdraví všechny Vláďa a spol.
7. Ahoj asi naposledy.
Od poslední zprávy se odehrálo mnoho zásadního. Kupříkladu jsem podlehl
čtyřdennímu přecházení angíny a vyléčil ji skvělými Blančinými antibiotiky
(děkuji!). Dále už nejsme na Sumatře, ale v Jakartě na Jávě. A pomalu
začínáme balit bágly a těšit se domů.
Poslední den na jezeru Maninjau mi bylo už dost blbě. Z očí mi tekl
po obličeji hnis a polknout mi nešlo. Tak jsem ležel a aktivovat začal až
v podvečer. Vydal jsem se před stmíváním na shromaždiště obřích kaloňů na
10 stromech, které dopoledne objevil Honza. Šel jsem tam asi 4 km pěšky a
celou cestu už jsem je potkával, jak se rozletují. Na místo jsem dorazil
za soumraku, stihnul pořídit kýčovité snímky v zapadajícím slunku a už to
začalo!!! Víření blanitých křídel přímo nad mou hlavou přešlo ve formování
šiků a odlet. Jako hejna havranů u nás v zimě se rozletovaly nekonečné
proudy kaloních těl (odhaduji to na 20-30 tisíc) do okolí. Fantastická
podívaná, kterou nelze popsat slovy.
Pak jsme strávili 36 hodin v autobuse. Ale nebyl to autobus dálkový, jak
jsme čekali, ale normální!!! Kdo si to neumí představit, tak je rozměrově
kalibrován pro místní malé lidi a našinec má dost problém se tam vejít,
natož si natáhnout nohy, opěradlo nelze sklopit, odlepit se od propoceného
souseda i sedačky je neřešitelné a bývá v něm buď nemožné vedro nebo zase
zima a průvan - okýnka totiž nejdou zavřít. Bylo to docela utrpení. Ta
masochistická jízda nás nicméně přesunula na jih Sumatry do národního
parku Way Kambas blízko města Bandar Lampung. Poslední úsek
25 km do nitra parku nás dovezli kluci na najmutých motorkách blátivou
pralesní cestou. Dva dny jsme pak na loučce uprostřed nížinného pralesa
pozorovali ptáky, gibony, varany, vousatá prasata, kančily, muntžaky,
papoušky a pijavice (miliony!!!). Žijí zde i divocí sloni, které jsme
viděli ve středisku Way Kambas. Jízda po řece skoro až k moři
přinesla několik krásných pozorování obřích ledňáčků, krokodýlů, varanů,
hulmanů, anhing a hlavně nejmenšího dravce světa sokolíka zakrslého. Spali
jsme pod širákem a vnímali tak všechny zvuky pralesa velmi intenzivně -
cikády, sovy, zpěvy siamangů a ptáků.
Přesun na Jávu byl hladký leč zdlouhavý. Do národního parku Ujung Kulon
na nejzápadnějším poloostrově Jávy se jezdí buď draze najmutou lodí nebo
džípem po „tankodromové polňačce“. My zvolili druhou možnost. Místo džípu
jsme ale měli malou dodávku. Nejelo se ani krokem... Do ospalé rybářské
vesničky Taman Jaya jsme tedy dorazili nečekaně až v 11 večer.
Ubytovali jsme se v jedné rodině, kterou se nám podařilo vzbudit. První
den jsme při výpravě do pralesa pozorovali a fotili velkou poletuchu (pak
ještě třikrát). Když si představíte naši lišku s volnou kůží na těle,
kterou roztáhne při plachtivém klouzavém letu z koruny stromu. Byla to
samice a na srsti se jí drželo odrostlé mládě. Jestli ty snímky vyjdou...!
Šnorchlování v moři bylo excelentní! Na plážích se tu válí velké mušle, o
které nikdo z místních nestojí a taky ostrorepi. Poslední turista tu prý
byl před rokem!
Trek nížinným pralesem se stopami nosorožce jávského (posledních 50 kusů
na celém světě žije právě tady!). Mangrovníkové a pandánové porosty s
rozložitými banyány a na nich létající dráčci. Nikde jich nebylo tolik.
A večer jsem měl velké štěstí - přichomítl jsem se k sešlosti, kde deset
babiček nad hrobem (80 let?) tlouklo společně rýži. Klackama bušily do
dřevěného korýtka s nasypanou rýží, držely krásný rytmus a k tomu si
zpívaly. Je Vám určitě jasný, že to jsou excelentní nahrávky!
Noci jsou tu horké, kluci mají teploměr a posledně naměřili přes noc 36
stupňů a přes den až 41. A tak se už těším domů na našich příjemných
dvacet.
Z Jakarty se se všemi loučí
Vláďa.
© Vladimír Lemberk
|
|