DOPISY Z BORNEA, CELEBESU, JÁVY a SINGAPURU

aneb

deník z cest 23.5.-17.8.2003

1. Ahoj všichni,

tak jsme šťastně dorazili na Borneo. Píšu z Kuchingu, což je hlavní město Sarawaku. Zatím, kupodivu, jde všechno hladce. SARS je tady prakticky neznámý pojem, i když na letišti jsme museli vyplňovat nějaké dotazníky, ale podle místních už tu více jak dvacet dnů nebyl žádný případ. Takže v tomhle ohledu můžeme být docela klidní, což taky jsme. Jinak pro ty, co jsem nestačil informovat, zařídili jsme si tuto adresu, ze které, pokud to půjde, budeme průběžně posílat zprávy o stavu naší expedice a o jejích úspěších. První zpráva - je tu příjemné tepílko. A pozítří už možná budeme za nos tahat opice nosaté a čuchat k rafleziím.

Máme v plánu hned zítra opustit město Kuching, kamžto jsme přilítli ze Singapuru (kde jsme jednu noc přespali) přes malajské město Johor Bahru. Cílem naší cesty určitě bude pobýt co nejdéle to půjde v džungli. Když tedy nedorazí další zprávy, sežrali nás lidojedi, zašlapali sloni do bláta nebo jsme jenom zabloudili v pralesích.

Za všecky zdraví Vláďa Lemberk

2.  Ahoj znovu z třetího největšího ostrova, kde je momentálně velký svátek všech Dajáků a proto blázinec všude. V minulých dnech jsme se opravdu zapotili. Nejen obrazně (stihli jsme spoustu práce), ale i fyzicky - probíhala aklimatizace a tak jsem opět neustale ve zpoceným a páchnoucím. Denní limit 7 litrů pití hravě překračujeme.

Byli jsme v pralesích a měli štěstí - našli jsme kvetoucí raflesii! Hned vedle bylo poupě a taky jedna stará a hnijící. Dále jsme několikrát pozorovali kahau nosaté, fousatý bornejský prase (kdo můžete, najděte si ho v atlase - je to přímo děsný stvoření) a taky plno dalších opičáků (třeba roztomilý rodinky hulmanů stříbřitých, makaky atd.). Krokodýl mořský nevystrčil strachy hlavu, jen čumák.

Díky za všechny zprávy z domů. Chodí sice na společnou adresu, ale vyzvedáváme si je každý jen za sebe (podle adresáta resp. odesilatele).

Dnes jsme nakoupili celkem 6 letenek na 6 letů, které nás tady po ostrově a pak zpět na pevninu čekají, protože jsou prázdniny a všechno je full.

Na SARS a ty zprávy v našich televizích a novinách zapomeňte!!! Je to kachna a realita je tady úplně jiná, starosti jsou zbytečné a naprosto neopodstatněné. Ostatně jako vždycky v našich médiích. Fakt ale je, že snímají nově přiletěvší termovizí a ty s teplotou vyšetří doktor (zřejmě). Vyjdete-li z letiště, o SARSu už neuslyšíte.

Zítra jdeme honit orangutany.

Spíme tu v Anglikánské diecézi v krásné koloniální budově, dřevem obkládané. Měli zrovna pokoje (tedy spíše cely) volné, mniši odjeli na prázdniny, tak si užíváme poklidu toho místa.

Pozítří odlétáme do Kota Kinabalu v Sabahu na severu ostrova. Ozveme se asi až odtamtud.

Všechny zdraví za celou výpravu Vláďa Lemberk

3.  Ahoj všichni,

zase po krátké době Vás všechny zdravíme a přinášíme souhrn nejnovějších poznatků.

Orangutany v rezervaci Semengoh se nám podařilo úspěšně pozorovat i fotit, celkem jsme měli tu čest seznámit se s 10 jedinci, mj. jedním starým samcem a 3 samicemi s mláďaty. Byl to velký zážitek podbarvený velmi hlasitými zpěvy gibonů z okolního pralesa (řvali doslova jak o život, ale velice melodicky - miluju je).

Taky jsme byli pozváni na raut k domorodcům - tedy Dajákům. Měli nějakou místní slavnost, jako naše dožínky, a hostili každého okolojdoucího. Za to, že nám štědře naplnili bříška chutnou smaženou rýží a sladkými tekutinami nám ještě poděkovali! Tomu říkám oslava štědré úrody. Nevíme ale, jestli slaví, i když se neurodí...

Opustili jsme Sarawak a odletěli z Kuchingu do Kota Kinabalu ve státě Sabah na severu ostrova. Letadlo byl starý Fokker, tedy vrtulová mrcha, a cestou nám Malajské aerolinie nachystaly 2 mezipřistání. Docela to místama hrkalo, kolem rovníku totiž nemají ve vzduchu asfaltky.

Dneska jsme byli šnorchlovat na ostrově Sapi, kde jsme potápěním, okukováním a já také focením na nový podvodní foťák strávili celý den. Voda byla místy teplejší než naše těla. Ale jako na Togianách to teda v žádném případě nebylo...

Zítra vyrazíme do kopců - na Crocker range, tedy do oblasti, „kde jsou lvi“.

Takže nevím, kdy se zase ozvu.

Mějte se krásně a nezlobte se, že Vám pořád píšu.

Zdraví Vláďa.

4.  Zdravím opět za celou naši minivýpravu kousek nad rovníkem.

Od poslední zprávy se toho celkem moc neudálo, ale přesto píšu, protože další internet bude nejspíš až za deset dnů - chystáme se opět do džungle (kam taky jinam) a to na severovýchodním konci ostrova mezi městy Sandakan a Semporna. Ano, odsud pochází slavný Sandokan a jeho Mariana - Perla z Labuanu (Labuan je ostrov hned kousek odsud).

Pro ornitologické duše: pozoroval jsem dva tabony filipínské - velký zážitek.

Dnes byl ovocný den - přepili jsme se kokosovým mlíkem a přejedli mangostanů, manga, salakem a samozřejmě skvělými banány.

V minulých dvou dnech jsme silně změnili klima. Odjeli jsme na hřebeny Crocker range, což je dvoutisícové pohoří zcela porostlé fantastickým deštným pralesem. Ve dvoukilometrové výšce jsme spali dvě noci a měli na sobě úplně všechno, včetně dvojích trenek a ponožek. Hodil by se i kulich a rozhodně spacák... Přimrzli jsme ke kavalci.

Ovšem v těch okolních desítkách a asi i stovkách nepřerušeného pralesa bylo světýlko našeho domku jediné a tudíž lákalo z pralesa veškerý hmyz, který na světlo naletoval. To nezažili ani kolegové entomologové! Nálety desetitisícových mraků můr stovek druhů nás celkem nechávali chladnými, ale u desítek roháčů jistě 10-15 druhů, obřích deseticentimetrových tesaříků, zlatohlávků, nosorožíků atd. jsme tedy byli již značně excitovaní. Smrtičky se pomalu plnily, ale u takhle velkých zvířat až moc rychle, tak jsme jich většinu nechali být. A to pak ještě přišel pan bytný, který nás při lovu pozoroval, a přinesl nám půl kbelíku roháčů, že „mu to nalítalo do ložnice a nechce to tam...“.

V okolních pralesích jsem učinil objev dvou kvetoucích raflesií! Tak jsme fotili o 106. Prales v Crocker range je snad nejhezčí, co jsme dosud viděli. Je plný obřích stromových velikánů, orchidejí a jiných epifytů a vhání endorfiny do krve.

V horském údolí u Tomohonu žijí docela hodní křesťané. Dostali jsme pozvání a využili ho – domácí rýžové víno bylo dobré a bylo ho hodně...

Zítra ráno v 7.30 tedy odjíždíme z Kota Kinabalu. Ale jestli si někdo myslíte, že je to jenom taková procházka rozkvetlou zahradou, jak by se možná z mých dopisů mohlo zdát, tak si to nemyslete. O tom hnusným vám nepíšu a útrapy cest člověk překonává mlčenlivě, ostatně sám si je zvolil. To vám jenom pak dyžtak povím... Třeba jenom naprosto nezvyklá nutnost přesného plánování a rezervace noclehu, dopravy, vstupů, ubytování... Nic nejde samovolně, furt musíme někam telefonovat, zamlouvat si, platit 14 dnů předem atd. - dost nepříjemný organizačně. Věčné střídání horka a klimatizovaných (spíš překlimatizovaných) prostor svádí každého k marodění.

A je tu draho! Už nemáme skoro peníze, snad to spraví kreditka.

Tak se tam v těch evropských tropech, který prý teď panují, mějte hezky. My se máme taky.

Vláďa

5.  Vážení a milí,

včera večer jsme se vrátili po 14 dnech z divočiny zpět do hlavního města Kota Kinabalu, proto se ozývám tak dlouho. Všichni tři jsme zdá se v pořádku, kousance od blech a štěnic, jakož i drobné nachlazení a zánět dutin nepočítám. Co jsme celý dva týdny podnikali?

Navštívili jsme orangutaní rehabilitační centrum Sepilok, kde učí ochočená mláďata orangutanů znovu žít v pralese. Znám podobné zařízení ze Sumatry, ale tady toto je těžký biznys a komerce. Sice jsme viděli krmení šesti orangutanů, ale celkový dojem byl dosti děsivý!

Pak jsme spali 1 noc ve vesnici Gumgum a když jsme chodili po jejím okolí, u jedné malé lávky {ve velmi chatrném stavu} vedoucí kamsi do pralesa nás všudypřítomný houf dětí varoval, že tam určitě nemáme chodit, že je tam něco velikého, co žere lidi {ještě že máme základy indonéštiny v malíku, malajština je dost podobná}. Děti byly úplně úžasný, držely nás za nohy, abychom nikam nechodili a jejich oči byly tak čitelný... Tak nás vlastně děti zachránily před sežráním lidožravým krokodýlem, orangutanem, medvědem - kdo ví?

Potom jsme se nechali odvést motorovou pramičkou po řece Kinabatangan doprostřed nížinného pralesa. Obklopeni desítkami kilometrů neporušené džungle strávili jsme celkem 8 nocí v malý prkenný boudě bez stěn velikosti naší autobusový čekárny. Kolem prales a v boudě postavený na kůlech metr nad zemí desítky pralesních krys... Spali jsme na podlaze pod moskytiérou a svítili si svíčkou. Celých osm dní jsme pak strávili intenzivním zoologickým výzkumem v okolním pralese, na řece, na říčních jezerech. Co vám mám povídat - byla to krása nesmírná, ale dřina.

Stovky komářích kousanců a transfúze od pijavic, bloudění v džungli, pití kalný blátivý vody z jezera, roztrhaný oblečení od ratanových palem. Ale zato: pozorovali jsme minimalně 500 kahaů nosatých (bizarních velkých opic s nosem jak okurkou), celkem 8 divokých orangutanů (jsou srandovní - obří samec po nás házel slupky plodů, samice s mládětem se zase přišla podívat, co jsme zač...), spousty zoborožců celkem tří druhů, stovky makaků jávských, asi 15 makaků vepřích, tlupu hulmanů stříbřitých, kolonii 70 volavek bílých, anhingy, čápy, orly, datly, divoké bažanty, ale taky třeba tlupu desíti vyder hrající si na břehu jezera a srandovně spolu laškující (ty jsem objevil já a ani jsem z toho zážitku pak nemohl spát...). Na řece žila spousta krokodýlů až 5-ti metrových.

Kluci lovili potápníky, vážky a motýly.

Měli jsme taky docela kliku na noční „crocodil hunting“ - při noční vyjížďce po řece jsme načapali krokodýla, který zřejmě právě sežral opici nebo divoké selátko, každopádně se mu nepodařilo se před naší loďkou potopit do vody. Tak jsme si na něj sahali a tahali ho ve vodě za ocas, ale jen do té doby, kdy se ozvala veliká rána – to jak čelisti asi 3,5 metrovýho krokodajla zcvakli jen pár cm od kolegovy ruky. Byla to nová soutěž: sáhni si na svého krokodýla – a kdo víckrát!!!

Taky jsme párkrát zažili tropický slejvák a to nám do boudičky teklo ze všech stran.

V noci nám k boudě chodila divoká vousatá prasata, varani až 3 metroví a taky cibetka skvrnitá neboli tangalunga - tu bych si nejraději ochočil a měl doma, jak byla úžasná!

V korunách stromů jsme několikrát pozorovali jak liška velkou chechtající se veverku s obrovským ocasem. Létala ze stromu na strom a ocas měla roztažený jak padák... Taky se mi podařilo jen tak do rukou chytit pitu modroocasou. Pita je srandovní pralesní pták, co neumí udělat krok a jenom skáče. Je krásně barevná a celkem velmi skrytě žijící.

V pralese se nedalo bez mačety chodit, tak jsme využívali stezek od divokých slonů, kteří tady taky žijí. Překročit ale jejich veliký čerstvý lejno býval často problém... Slony jsme viděli jen jednou.

Taky jsem učinil poznání, že po čtyřech velkých kafích nedokážu usnout. Kór když stejně jako kofein účinkují cirgulárky cikád a ještě hlučnější chorus pralesních žab...

Po osmi dnech divočení jsme se nechali zas odvést do civilizace mezi lidi.

Usmysleli jsme si být taky trochu ambiciózní a mít nějaké hmatatelnější výsledky pobytu na Borneu – rozhodli jsme se vystoupit na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mt. Kinabalu vysokou 4.100 metrů. Předtím jsme den trekovali na jejím úpatí v horských mlžných pralesích 1600-2000 metrů vysoko a fotili kvetoucí orchideje a láčkovky. Byla tu však kvanta zemních pijavic... Zima a vítr se taky podepsal na zdraví - s Dušanem spolu v duetu smrkáme a léčíme zánět dutin. Samotný výstup na horu je celkem jednoduchou, bohužel komerční, záležitostí. První den se stoupá do 3.300 metrů, kde se v jednoduchý horský chatě spí. Vstane se nad ránem a od 3 ráno se stoupá na vrchol, odkud se pozoruje východ slunka. Bylo tam s námi asi dalších třicet lidí, ale hora to je nádherná. A jedinečný taky bylo sledovat, jak se tropická vegetace na rovníku postupně mění s přibývající výškou až na holou skálu. Pozorování skupiny Malajců nabalených v zimních bundách, kuliších a rukavicích, kteří se jako jeden muž organizovaně rozcvičovali před výstupem ve tři ráno mi evokovalo kolébající se hejno tučňáků...

No a teď jsme s bolavejma nohama ze sestupu dole v Kota Kinabalu a zítra brzy ráno odlétáme do sarawackého města Miri (jinak než vzduchem se přes sultanát Brunej nedá dostat) a odsud pak do vnitrozemí ostrova do vesnice Bario kousek od indonéských hranic. Tam pobudeme týden a protože Bario je odříznuto od světa, nebudu se moct ozvat dřív než zas za týden.

Děkujeme za všecky dopisy a vzkazy, co nám posíláte a nezlobte se, že většinou nestíháme odpovědět, čas na internetu běží moc rychle...

Jak dopadlo referendum o vstupu do EU? Tady nám to je momentalně dost lógr... Ostatně tím, že jsme utekli do pralesa jsme vyjádřili svůj názor.

Tak zase někdy ahoj

Vláďa

 6.  Vážení a milí,

po čase se znovu ozývám z Miri. Máme za sebou krásný a poklidný týden v nadmořské výšce 1500 metrů, kde byla teplota jako u nás v létě - krásně se spalo!!!

Přeletěli jsme malým 15-ti místným hornoplošníkem zn. Dornier, se kterým si vítr celkem dosti pohrával, nad nížinou s meandrujícími řekami a taky nad dvoutisícovými horami se skalními věžemi, až do horský kotliny. Všude kolem byli na dohled jen neporušený, ba přímo snad i panenský, deštný pralesy! Přistáli jsme ve vesnici jménem Bario. Bario je horská kotlina izolovaná od světa horami a

neproniknutelnými pralesy. Je to ostrov „civilizace“ v divočině, kde žijí Kelabiti - lidé malí jak Hobiti, hluboce věřící křesťané, dříve však lidojedi. Je jich jen 6.000 a z toho v Bariu 800.

Horskými hřebeny obklopená kotlina je víceméně plochá, s roztroušenými staveními, občas s rýžovišti, dost však pokrytá pralesy. Je tu asi 15 tradičních vesniček či usedlostí Kelabitů spojených navzájem bahnitými pěšinami. Auta tu nejsou (není tu pro ně cest), dopravu nákladů zajišťují buvoli táhnoucí jednoduché saně (ne že by kolo neznali, ale do bláta jsou sáně mnohem vhodnější). Spojení se světem zajišťuje jen letadýlko, přistávající na již 5 let asfaltový dráze vždy dopoledne.

Celkem šest dnů jsme tu bydleli v krásném dřevěném vzdušném domě na samotě 2 km od Baria u manželů Douglase a Mili Munyů a každý den trekovali v okolních kopcích.

Ticho, klid a chladné klima bylo balzámem na naše duše. Munyové se jako správní křesťané denně věnovali modlitbám, studiu Bible a zpívání chval, ale také se neskutečně vzorně starali o nás – své hosty. Jejich prosluněný dřevěný dům byl čisťounký a na stole pro nás vždy stála připravená konvice s čajem nebo kávou. Dveře od domu i od místností měly pouze kliku bez zámku - Hobiti nemají potřebu své majetky zamykat.

Poznali jsme ty lidi malého vzrůstu, ale velkého ducha, také po jiné stránce. Ti nejstarší Kelabiti žijí dosud v tzv. longhausech - tj. až 200 metrů dlouhých společných domech ze dřeva pro několik rodin (až pro 25 rodin). Dalším somatickým znakem, kterým se zdobí, jsou vytahané ušní lalůčky (až 20 cm dlouhé), na kterých visí babičkám mohutné zlaté ozdoby. Muži zase chodí ostříhaní a vyholení jak podle

hrnku a do uší si strkají barevné peří a zvířecí drápy. Žijí dosud trochu mimo tento svět. Pozvání do longhousu bylo jistě jedním z vyvrcholení naší cesty.

Stanuli jsme tu na indonéské hranici, která kousek od Baria prochází, nachytali spousty vodních brouků (a taky pijavic), poznali „výrobu“ soli tradičním způsobem ze solného pramene...

Byli jsme permanentně obaleni okrovým mazlavým jílem, který tu tvoří cesty. Procházení po takových bořících se a klouzavých pěšinách bylo spolu s žíznivými pijavicemi a komáry opravdovou lahůdkou pro každého masochistu, a tak se nám tu líbilo. Doznali jsme však první vážnější újmu na zdraví, když si Jarda po jednom uklouznutí nejspíš zlomil záprstní kůstku na pravé ruce. Otok a bolest tomu napovídá (a pozdější rentgen potvrdil)...

Teď jsme zase v horkém pobřežním Miri a chystáme se do druhých největších jeskyní světa - Batu Niah. Pak je v plánu přesun do Singapuru a pokračování v Indonésii. Zase se Vám ozvu.

Za všechny zdraví Vláďa.

7.  Ahoj ve spolek,

díky za všechny hezké dopisy, které přicházejí z domoviny...

Ve stručnosti Vám tedy vylíčím, co se od posledně událo:

Ještě na Borneu jsme navštívili ony druhé největší jeskyně světa – Batu Niah. Byl to neuvěřitelně silný dojem - vlastně celá vápencová hora je poddolovaná obřím tunelem (technické parametry nic neřeknou: šířka 300 metrů, výška cca 60 m, délka asi 2 km) se spoustou zákoutí, odboček, propadlišť a zákrutů. Jde se tam po provizorním dřevěném či kamenném chodníčku s vlastní baterkou, místy je strop propadlý a tudíž tam dopadá světlo, průvodci se nevedou.

Zrovna přišel tropický slejvák a tak všemi otvory ve stropě do jeskyně proudila voda. Byla to ovšem nádhera – proudy vody jak třpytící se provazce. Ale vzpomněli jsme si na Rychlé šípy, kterak varovali, že za deště se do jeskyní nemá chodit...

V jeskyních u stropu hnízdí 4 miliony malých rorýsů selangan, jejich hnízda jsou jedlou a velice ceněnou součástí čínské kuchyně. Sběrači hnízd denně riskují životy balancujíc s baterkou na šedesátimetrovém stonku bambusu ve vidině „snadného“ zisku. Zběračů hnízd jsme potkali asi deset.

A pak jsou tu také netopýři – a ti produkují hovínka, která se hromadí na podlaze jeskyně v metrových vrstvách. Toto guáno se těží. Potkali jsme několik siláků, kterak ohnuti pod tíhou metrákových pytlů s úrodným koncentrátem opouštějí jeskyni a míří kamsi – asi k obchodníkovi nebo překupníkovi.

Okolní prales a divočina patřili na Borneu určitě k nejkrásnějším a nejzajímavějším, např. zde roste 1300 druhů stromů (ne dřevin a palem, jenom stromů!).

Prostě - užili jsme si tu.

A přišla poslední noc na Borneu a my přelítli na pevninu.

Teď jsme v Singapuru, Jardu s frakturou a Dušana bez fraktury jsem odeslal letecky domů, přijal „novou krev“ a tak pokračujeme ve dvou.

Sehnal jsem tu levné letenky do Jakarty s Emirates airlines a dnes večer bychom měli přelítnout na další ostrovy souostroví Velkých Sund, přesněji do Jakarty. Odsud se zase ozveme.

Všechny zdraví Vláďa.

8.  Ahoj z Gorontala na severu Celebesu.

Nikdy bych nevěřil, že může na rovníku být taková zima, déšť a sychravo, skoro jako ve Skandinávii. Na sopkách ve výšce 1400-1600 metrů se nedá vydržet. Už čtvrtý den furt lije. Ale v kapse máme plavbenky na Togiany a tam snad bude lip...

Ale popořadě:

Letěli jsme ze Singapuru s Emiratama a můžeme potvrdit, že je to dobrá společnost. I na krátkým letu dávali dobrý jídlo, ovoce a dokonce 0,25 litrovou láhev červeného francouzského vína (alkohol z rukou muslimů!, no nepřijměte ho). Tím jsme oslavili přelet rovníku na jižní polokouli. Na čumáku mělo letadlo kameru a tak jsme na televizích sledovali start i přistání on-line: byl to hezkej a zajímavej pohled. V letadle rozdávali i noviny v angličtině, tak jsem se „začetl“ a zjistil, že je to Srí Lanka Times a Ceylon News - letadlo přilítlo z Colomba...

V Jakartě jsme sháněli levné letenky na sever Celebesu. Zjistili jsme, že krize v Indonésii se prohlubuje, ceny šly dolů a tak je 1.000 Rp cca za 3 Kč. A co mě nejvíc udivilo, že ceny letenek jsou méně než poloviční než před 2 lety. Např. Jakarta - Manado (3,5 hodiny letu) jen za 500.000,- Rp (tedy cca 1.500,- Kč).

V Jakartě jsme byli v největší mešitě v JV Asii a 4. největší na světě (pojme 150.000 klečících muslimů). Hned vedle stojí katolická katedrála a věže obou svatostánků si tu zdá se nekonkurují...

První smaženky, jídlo na ulici, kokosový mlíko,... Pupkáč v Jakse vaří stále nejlepší mie goreng ve Střední Evropě, jen se posunul na protější chodník.

Ležím si takhle na kanapi v pokojíku, čtu Posledního kabrioleta, popíjím si k tomu z lahve pivo Bintang (první po několika týdnech), no prostě pohoda. A v tom někdo nablízku začne hrát krásně a čistě na housle klasiku. To je atmosféra...

Do Manada jsme přelítli s Garudou - žádná společnost snad nemá v letadle (v ekonomický třídě!) tolik místa pro nohy! Nad Borneem bylo jasno, a tak jsme si zopakovali meandrující řeky z výšky a taky říční deltu vystupující do moře.

A zase k večeři 0,5 kila salaků...

Pro zasvěcené: do Batu Putih v Tangkoku National Reserve vede už asfaltka, Jenly pracuje v Gorontalu v konkurenčním NP, pokojíky mají sprchu a jsou dražší. Kafe ani čaj nevaří a jídla bylo málo.

V pralese na nejsevernějším a nejvýchodnějším konci Celebesu jsme pozorovali tabony filipínské a tlupy černých chocholatých makaků - přišli až k nám na pláž a samci trhali na palmách mladé kokosy a házeli je dolů až se zem otřásala - je to tu zkrátka rizikové pracoviště... Žlutokrcí zoborožci a kolonie špačků tlustozobých.

Dva dny šnorchlování nad korálovými útesy a taky povalování na černý

sopečný pláži. Noční pozorování nejmenších primátů světa - nártounů celebeských.

Užívám si s endemitními pralesními holuby, kvůli kterým by 9 z 10 smrtelníků ani nezvedlo oči (titíž by si jistě pomysleli své). Noční nálety tesaříků.

Přesunuli jsme se do Tomohonu a dva dny strávili v oblasti národa Minahasa se 3 činnejma sopkama - se 2 z nich jsme měli co do činění. Celé dny nám ale pršelo, byli jsme promoklí na kost, protože vozit do tropů pláštěnku je blbost. Drkotali jsme zubama v dešti v období sucha. Na vrcholu aktivního Gunung Mohowu (1350 m) měl být úžasný výhled na zelené jezírko v kráteru, ale pršelo... Gunung Lokon (1650 m) měl mít dva krátery, ale pršelo... Jezero Linow napájené sirnými prameny mělo měnit barvu podle denní doby a počasí, ale pršelo... Prastaré hrobky Waruga z 9. století byly pokryté vytesanými reliéfy (např. rodící žena, bezhlavý muž...), dovnitř nebožtíky ukládali v sedě a těchto 144 hrobek bylo obklopeno současným křesťanským hřbitovem. Ale pršelo... Všechno v kraji Minahasa bylo velmi fotogenické, ale mám jenom pár snímečků, protože pršelo. V období sucha! Vše je relativní.

I teď prší, ale my jedeme do přístavu - nalodit se. Snad nebude moře moc rozbouřené...

Všechny Vás zdravíme, speciálně Jardu se zlomenou rukou, Dušana, Jirku doma ze Sumatry, Barču před táborem, Světlanu, Věrku s Katkou, Renatu a i ostatní, abych na někoho nezapomněl.

Vláďa

9.  Ahoj po delším čase, tentokrát z Rantepaa.

Tak jsem si rozšířil seznam chorob o jednu, kterou u nás nemůžu dostat - o mořskou nemoc. Cestou z Gorontala na Togiany bylo kvůli blbýmu počasí moře rozbouřené a loď sebou při 12-ti hodinový plavbě zmítala a skákala přes velký vlny... V podpalubí jsme se v leže pokoušeli o spánek (jelo se přes noc), a pak už jen o přežití (ve stoje nebo v sedě bylo ještě hůř), ale vše marně. Tak blbě mi už dlouho nebylo...

Zato ta pohoda na Togianách! Hned první den šnorchlování na útesech na volném moři, kde korálových rybek byla tisícová hejna a korály vymýšleli nejfantastičtější tvary, úplně stačil na spálení od sluníčka. To tu na rozdíl od severu Celebesu svítí! Návštěva vesnice Bajaů - mořských cikánů, co si domky staví na kůlech přímo v moři na korálových útesech a jsou hodní - dostali jsme od nich obří mušli (minimálně 32 cm délky).

Dvoudenní Honneymoon trip na Honneymoon beach... Létající ryby, honička za pilounem, lov obřích skalár na pytlačku, skákající delfíni doprovázející naši kánoi vydlabanou z kmene stromu. Dva dny u pohádkově zelené laguny, kde nám nad hlavami při koupání přeletovali zelení papoušci (3 druhy), modří ledňáčci a černí drongové s praporovitě prodlouženými ocasními pery. A pořád šnorchlování - celkem 4 dny - plavali jsme v milionovém hejnu drobných rybek a měli štěstí na mořský koníčky, hady vodnáře a desítky druhů korálových ryb od 5 do 60 cm délky. Ochutnali jsme k obědu sépii... Průnik do netopýří jeskyně plné guána, horka, smradu a taky půl milionu kaloňů, vrápenců a netopýrů.

Z Togian jsme odpluli do Ampany, kde jsme se dozvěděli, že právě včera zabili v Posu dva lidi a konflikt mezi křesťany a muslimy se znovu oživil. Již dva roky tu doutná občanská válka mezi příslušníky obou náboženství a situaci „kontrolují“ vojáci. Vypadalo to, že nebudou jezdit busy - křesťanští řidiči se bojí jezdit přes muslimské vesnice a opačně. Řešíme to tak, že strkáme hlavu do písku - jdeme spát. Ráno jsme v pohodě chytli bemo (dodávku) do Posa. Jenom do Posa jsem napočítal 18 vojenských kontrol (chtěli pasy), za Posem jsem je už nepočítal. Nádraží v Posu jsem vůbec nepoznal, před necelými 2 lety bylo lemováno domy, dnes jenom vyhořelými ruinami... O atmosféře svědčí např. plakáty s nápisem „Zabíjej slepice, ne lidi!“, které tu všude kdosi vyvěsil. Spálené vesnice ještě nestihly zarůst...

Dva dny jsme strávili u druhého nejčistšího jezera světa (hned po Bajkalu) - Posa. Koukli jsme na travertinové vodopády Saluopa a vychutnali si písečné pláže u Pendola.

Odsud nám vojáci stopli noční autobus do Rantepaa, spektakulární to krajiny se svéráznou architekturou a morbidními pohřebními zvyklostmi bývalých lidojedů - lidí kmene Toraja. A tak jsme se tu nechali pozvat na pohřeb a přejedli se tam vepřového masa a rýže, vše pečené v bambusu na ohni. Kam se hrabe česká zabíjačka. Prasat se zabíjely desítky a smutečních hostů byly stovky.

Navštívili jsme tu taky vesničku, kde mají 3 stromy obsypané velkými kaloni. Tito plodožraví netopýři měli rozpětí křídel lehce přes metr, bylo jich tam odhadem 700 až 1000 a pištěli jak čuníci při porážce. A samozřejmě všude skalní hroby, lidské lebky, kosti a čerstvé rakve v jeskyních, pohřební loutky alias podobizny zemřelých zvané tau-tau na skalních balkonech, bloudění v krasové krajině plné rýžových terasovitých

políček.

To jsem se nějak rozepsal, ještě, že tu není tak drahý internet, jako předloni...

Zdravím tedy všechny doma, Ivu do Ameriky, Juru s Emkou do Skandinávie a i ostatní příjemce on-line zpráv.

Vláďa.

10.   Ahoj naposledy z Celebesu z jeho hlavního města Makassaru.

Tak jsme byli v Dunajské deltě. Jezero Tempe na jihu Sulawesi je z větší části pokryté plovoucí vegetací a v ní udržují rybáři úzké kanály na proplutí úzkých lodic a taky laguny s volnou hladinou na lov ryb. Všude plno vodní havěti: 4 druhy volavek (včetně obřích goliášů), rezaví kvakoši, 2 druhy kormoránů, rybáci, husy, velké modré slípky, černí chřástali, vlhy, bukači... Prostě jako v deltě Dunaje. K tomu uprostřed jezera plovoucí vesnice rybářů a z vody rostoucí palmy. Chlapi chytili u jezera pětimetrovou krajtu a právě ji strkali do pytle, když jsme se k tomu přichomítli. Jeden měl ruce krvavé, jak ho pokousala. Co s ní zamýšleli nevíme, asi na kůži a na maso...

U Sengkangu jsme navštívili výrobu hedvábných látek a viděli vše od housenek bourců až po tkalcovské stavy.

Ve Watampone jsme zas byli v muzeu a spali ve staré koloniální vile ponechané tak, jak ji Holanďané opustili (včetně vnitřního vybavení).

Znovu jsme si užívali moře na samém jihovýchodním konci Celebesu v malé vesnici Bira a na ostrově Lihukan. Šnorchlování bylo stejně fajnové jako na Togianách a ryb bylo snad i víc. Bílé pláže, vlhy a papoušci. V noci si k naší chatce chodili babirusi pro odpadky a znovu po nás lezly pralesní krysy - odtáhly a sežraly nám celé mýdlo.

Když jsme se vraceli z ostrova na pevninu, přišel naráz silný vítr a déšť a moře se rozbouřilo. Nejdřív se přes naši bárku přelila vlna a pak nás jiná vlna hodila na korálový útes. Ztroskotali jsme na útesu a nemohli tam ani zpět. Ale dobře to dopadlo a díra v lodi byla jen malá.

Za tři hodiny odlétáme do Surabayi na východě Jávy a naše cesta bude pokračovat po tomto ostrově z Velkých Sund nejmenším, leč nejlidnatějším.

Zdravíme Vás všechny a omlouváme se, že vás furt otravujeme nějakejma cancama z cest.

Vláďa

11.   Ahoj z Yogyakarty ve střední Jávě.

Abych vás moc furt neotravoval, vezmu to zkrátka: máme se dobře.

Program na Jávě bude zřejmě více etnograficko-kulturní. Surabaya je velké a vcelku moderní město se šílenou dopravou, velkými vzdálenostmi a koloniálním centrem.

Solo (neboli Surakarta) je naproti tomu město menší, ale taky ne moc přátelské. Byli jsme tu na kolách v okolních vesničkách na obhlídce výroby araku (rýžové pálenky), gamelangu (tj. nástrojů pro místní tradiční hudební produkci gamelangových orchestrů), krupuku (sušené a smažené tenké rýžové placičky podávané jako příloha k jídlu), batiky (na dlouhé vyprávění a praktické ukázky), v pekárně místních buchet, v rádoby zlatnické dílně, kde prý zasazovali diamanty z Bornea do zlatých šperků (zdálo se nám však, že to byla bižuterie v mosazi)... A taky samozřejmě sultánův palác, ptačí trh, muzeum, ...

Nedaleko Trinilu a Sangiranu jsme navštívili naleziště opočlověka. Maji tu menší muzeum se skoro kompletní lebkou Homo erectus a s lebkami dalších velkých zvířat (hroch, krokodýl, prabýk, tropický mamut mastodont...). Našli už přes 50 jedinců člověka vzpřímeného. V okolních vesničkách babky prodávají za směšný peníz fosilie člověka i zvířat, ale dost z nich jsou zjevné falsifikáty. Jirkovi Jansovi by se tu líbilo, tak pro něj máme aspoň skládačku...

Ve městě Yogyakarta je děsná pohoda. Už to známe z minula. I před dvěma lety to bylo nesmírně příjemné místo s inteligentními a přátelskými lidmi (což je kombinace málokdy k zastižení). Sultánův palác, přeplněný ptačí trh a v klecích kaloni tří druhů, veverky, strakapoudi, krajty... Byli jsme tu v divadle, na koncertě gamelangové hudby, v muzeu, vodním paláci, až mám pocit, že mi z tý přemíry kultury naskočí vyrážka.

Tak raději zas končím. Mějte se fajn.

V.

12. Ahoj,

jak známo, zranění přichází nečekaně a většinou ke konci cesty. To mohu potvrdit... Přesunuli jsme se přes relaxové bílé pláže u Pangandaranu a černé pláže u Batu Karas do botanické zahrady v Bogoru a odsud do Jakarty. No a tady v tom nevábném megapolis se mi to stalo.

Na rozestavěným chodníku jsem nakopl armaturu a zarazil si půl cenťáku tlustý drát asi pět cm hluboko do chodidla (ale po délce - od prstů k patě). Krev crčela v rytmu tepu a chodník zůstal potřísněn. Je ze mě lazar a tak už dva dny ležím v Singapuru na posteli a pokouším se chodit po tvrdých chodnících.

Určitě bude lépe, už se to pomalu začíná lepšit, antibiotikální léčba hlubokého zánětu pomohla...

Tak čau zase někdy někde...

V.

13.    Ahoj ze Lvího města (rozuměj Singapuru).

Už týden tady trčíme a čekáme na zahojení nohy. Hojení však postupuje rychle a tak máme čas i chuť na prohlížení různých atrakcí, které toto město nabízí. Pomalu Singapuru přicházíme na chuť... Dokonce si už pamatuju jména stanic metra, jak jdou po sobě!

Celý jeden den jsme byli v ZOO. To byl tedy zážitek - oni tam totiž nemají klece a zvířata chodí buď mezi lidma nebo jsou na malých ostrůvcích oddělena od sebe i návštěvníků jen vodou. Chudáci polární medvědi na rovníku: měli porost z řas takže nebyli bílí, ale zelení. Show cvičených slonů. Velikej hangár plnej hadů a leguánů - a mezi tím se volně procházej lidi...

Taky jsme byli v nočním safari - a taky dobrý: vyjící vlci, aktivující nártouni, sovy, kvakoši, babirusy....

Další celej den v botanický zahradě a v orchidáriu (největším na světě).

Další celej den v ptačím parku Jurong (úžasný!). Musím dokupovat filmky.

No a samozřejmě taky pozůstatky koloniální architektury a pár starejch staveb na úpatí vysokých mrakodrapů - to je rovněž Singapur. A všude mraky obchodních center, Malá Indie a Čínský město - pěkně opravený tradiční čtvrti dvoupatrovejch baráků.

Není tu sice moc levno, ale chodíme jednou denně na teplý jídlo, nebo jsme si koupili manga, mangostany, rambutany, dragonfruity a samozřejmě pravidelnou papáju. Na duriany nemáme peníze – chtějí tu za jeden 200 Kč!

Chtěli jsme ještě omrknout pevninskou Malajsii, ale to zas příště....

Zdraví naposledy Vláďa

©  Vladimír Lemberk