Za obyvateli delty

Byly tři hodiny v noci, když jsme museli vstát. Z venku se ozývalo za celou naši cestu již důvěrně známé bzučení komárů, a tak se nikomu ze stanu nechtělo. Všichni jsme totiž věděli, co tito nevelcí zástupci dvoukřídlého hmyzu dokáží udělat i z klidného a flegmatického jedince, který jim zůstane napospas neukryt moskytiérou či stanem – dohnat ho k šílenství. Komáři v Čechách jsou jen nepříjemným zpestřením letního koupání v rybnících, ale komáři v dunajské deltě? Jsou všude! Přes den je sice sluneční paprsky zaženou do úkrytu rákosí, ale jakmile se začne stmívat, udeří naráz, ve vteřině.

*     *     *

Že se nám tedy nechtělo vstávat tak brzy, nebylo jen časnou ranní hodinou. Představa ohánění, plácání a zabíjení bzučivých příšer nám naháněla husí kůži. Neměli jsme však na vybranou, bylo nutné sbalit a odebrat se k přístavu ve Sfintu Gheorghe, odkud nám v pět ráno odjížděl parník zpět do civilizace – župního města Tulcea. Komáři k nám tentokrát byli kupodivu milostiví, s útoky v podvečer se jejich počty nedaly srovnávat. I přesto jsme se obdivovali místním obyvatelům, kteří v zamokřené oblasti delty Dunaje dokáží žít po celý život. Jejich organismus musí snad být za celou dobu od narození adaptován na neustálý přísun svědění a otoky vyvolávajících látek komárů, ale stejně... Během více než měsíčního putování deltou druhé největší evropské řeky jsme začali komáry nenávidět. Zjistili jsme ale, že ani zdejší rybáři je vůbec v lásce nemají. Přesto by dunajskou deltu nevyměnili za celý svět.

Obyvatelé tohoto kraje zde nežijí odjakživa. Je to již více než 260 let, co utekli do dunajských močálů z Ukrajiny před náboženským pronásledováním Petra Velikého. Lipované, jak si tito Ukrajinci říkají, tvoří dnes v župě Tulcea 11,2 % všeho obyvatelstva. Uvědomíme-li si, že v celé deltě žije asi 25 000 lidí (z toho většina v přístavním městě Sulina), není jejich absolutní počet nikterak vysoký. Přesto dodnes mezi sebou hovoří ukrajinsky a rusky, udržují si své národní zvyky a jsou na svůj původ náležitě hrdi. Poznat jejich život bylo jedním z cílů naší výpravy.

Osamocené rybáře jsme potkávali již od začátku cesty deltou. Většinou veslovali v typické černé lodici se zdviženou přídí a zádí a vybírali ryby z natažených vrší. Chytali se povětšině jen karasi, okouni, štičky či malí sumci. Kousek dál, vždy na ostrově z říčních naplavenin a materiálu vybagrovaného při prohlubování průplavu, měli tito samotáři postavenou rákosovou chýši s nejnutnějším vybavením. Zde žijí, buď osamoceně nebo s manželkou, většinu roku. Delta jim dává dostatek obživy v podobě ryb, přesto si pěstují na skrovných políčkách kukuřici a zeleninu. Pevná půda je tu nesmírně vzácná, ale o to více úrodná – všechny živiny přinese řeka.

Když projíždíte dunajskou deltou v nafukovacím člunu (bez plavidla se sem člověk nedostane), musíte si poopravit doma nad mapou utvořenou představu, že pocestujete jednotvárnou bažinatou krajinou. Skutečnost je totiž zcela jiná. Průplavy neustále mění tvář, chvíli jsou úzké, lemované vrbami a olšemi, chvíli zase široké, přecházející v rákosiny a velká či malá jezera – limany. Těžko popisovat krásu časných rán na jezerech s průzračnou vodou, porosty leknínů a s dosud nepoznaným množstvím vodních ptáků... V jednom se ale naše představa shodovala se skutečností – v deltě bylo liduprázdno! Snad o to více nás překvapilo, když jsme uprostřed vodních ploch a porostů rákosu narazili na vesnici. Aniž jsme si to totiž uvědomili, přiblížili jsme se k tzv. Starému Dunaji (Dunarea Veche). Tímto jménem jsou nazývány dva obrovské meandry Sulinského ramene (Sulinským ramenem spolu se Svatojiřským a Kilijským odvádí Dunaj své vody do moře), které byly koncem 19. století při napřimování toku od ramene odříznuty. Odstraněním zákrutů a vybagrováním dna bylo Sulinské rameno zplavněno i pro námořní lodě až do vnitrozemí. A právě v ohbí Starého Dunaje, který je již více než 100 let bez proudící vody, si na říčních naplaveninách postavili Lipované vesničku Mila 23 (dříve to odtud bylo 23 námořních mil k ústí veletoku). Dnes v ní žije asi 150 obyvatel.

Ke břehu jsme přirazili v přístavišti rybářských lodic, sledováni skupinkou školáků. Vraceli se právě bosky s aktovkou na zádech z vyučování. S vyhrnutými nohavicemi šli bahnitou uličkou, jedinou ve vesnici, a často brodili vodu zasahující ze Starého Dunaje až k obydlím. Hliněné domky rybářů byly velmi úhledné. Střecha i plot z nejrozšířenějšího materiálu v okolí – rákosu, vyřezávané a barevně zdobené štíty s nikde nechybějícím označením roku dostavění – čteme většinou letopočty staré 40 a více let.

I když bylo obtížné ukotvit v okolních močálech sloupy vysokého napětí, před lety sem byla zavedena elektřina. Proto jsou v malém obchodě ke koupi také elektrospotřebiče, ovšem i zboží, které zde patrně nikdo nekoupí. Těžko si představit rybáře, kterak na bicyklu projíždí jedinou zablácenou uličkou z jednoho konce vísky na druhý. Nebo jak si z obchodu odnáší do své lodice krásný kožený kufřík s číselnými zámky či keramické sošky... Mnohé předměty v obchodě ale nejsou zřejmě určeny obyvatelům Turistický ruch se totiž nevyhnul ani vesničce Mila 23. Vedle přístaviště rybářských veslic je zbudováno přístavní molo velkých vyhlídkových lodí, na kterých domácí i zahraniční turisté „poznávají deltu Dunaje“. Uvozovky zde píši úmyslně, protože poznání přírody z objemné lodě, která může plout jen po větších průplavech a hlukem motoru plaší vše živé, je velmi povrchní.

Naše cesta vedla dále po Starém Dunaji, lemovaném staletými vrbami bizarních tvarů. V dutinách jejich větví a kmenů hnízdilo velké množství u nás převzácných ptáků mandelíků. Blyštící se jako fialovomodré drahokamy přeletovali často nad našimi hlavami a spolu s dalšími ptačími a rostlinnými vzácnostmi nám zpříjemňovali plavbu.

Usilovným pádlováním jsme se dostali na druhý břeh rychle proudícího Sulinského ramene a odbočili z něho do jižnější části delty. Čekaly na nás rozsáhlé vodní plochy několika největších jezer – Lumina, Puiu, Rošu, Rošulec. Pro představu: plocha jezera Rošu činí více než 13 km², což je přibližně 2x více než hladina rybníka Rožmberka. Na jednom úzkém průplavu nedaleko jezera Rošulec jsme se setkali s plovoucím kombajnem na vyžínání rákosu. Snopy tohoto materiálu, kterého je v deltě Dunaje nevyčerpatelně, se na pontonech přepravují do kombinátů, kde slouží jako surovina k výrobě celulózy, materiálů pro stavebnictví, chemických látek apod. Poměrně dost obyvatel delty Dunaje nachází na těchto kombajnech zaměstnání.

K rybářské vesnici Sfintu Gheorghe (Svatý Jiří) jsme připluli po pohádkovém kanálu Tataru, plném leknínů a bahenních želv. Vesnička leží při ústí jednoho ze tří hlavních ramen Dunaje do moře – rameno se podle vesnice jmenuje Svatojiřské. Je to úchvatný pohled, blížit se po veletoku k moři...

Svatý Jiří je rybářská vesnička, jako vystřižená z dobrodružných románů. Jdeme po hlavní ulici, nohy se po kotníky boří do jemného písku, po stranách míjíme krásně upravené rybářské domky, často se sušícími se sítěmi. Také úzké boční uličky jsou písčité – po písku je příjemná chůze a cesty není potřeba zpevňovat: obyvatelé Sfintu Gheorghe žádné dopravní prostředky mimo lodí nepotřebují, jsou odříznuti desítkami kilometrů močálů od nejbližší pevniny. Na domcích i zahrádkách rybářů se na první pohled pozná, že patří Slovanům – zdi jsou čistě obílené, dřevěné štíty i rámy oken vyřezávané a barevně zdobené, upravené kvetoucí předzahrádky plné ovocných stromů i okrasných dřevin až oči přecházejí – fíky, cypřiše, granátová jablka, moruše, višně, hrušky, meruňky, broskve. U plotu zve k posezení dřevěná lavička...

Obydlí Lipovanů jsou nesmírně zajímavá. Dodnes veškeré stavby v dunajské deltě jsou z vepřovic. Z bláta modelované a na slunci usušené cihly jsou levným a snadno dostupným stavebním materiálem. Střecha bývá většinou z rákosu, u novějších domků z vlnitého eternitu či plechu. Stavba takového domu z vepřovic je společenskou událostí, ke které se sejde široké příbuzenstvo. Měli jsme trochu štěstí a mohli tuto „událost“ sledovat. Čtyři umazaní míchali jíl na maltu, dva maltu nosili na dřevěných nosítkách zedníkům, kteří jí spojovali hliněné cihly, další čtyři přinášeli vepřovice, několik žen přímo pod širým nebem připravovalo pohoštění. Domek rostl přímo před očima. Všude vládla veselá nálada a ozývaly se lidové písně – těžko bychom hledali větší radost z práce.

Během několika návštěv rybářských rodin ve Sfintu Gheorghe jsme poznali pevně zakořeněný způsob soužití lipovanské rodiny. Ženy nechodí do zaměstnání a starají se o hospodářství. To není nijak snadné, protože téměř všichni zde mají vlastní zahradu, drůbež (hlavně krůty), dobytek, prasata, někteří i koně. Navíc se musí starat o tři až pět dětí, takže se nelze divit, že hlavou lipovanské rodiny není muž, ale „gospodyňa“. Dcery většinou odcházejí po svatbě z domu, synové buď postaví své nové rodině vlastní domek, nebo přistaví k starému domu rodičů nový. Stává se pak často, že na jediném pozemku žijí spolu tři rodiny v několika navzájem propojených usedlostech. Díky teplému podnebí je možno vařit většinu roku v letní kuchyni na dvorku, kde je také udírna a solírna ryb, domácí lázně (baňa) a někdy i pec na pečení chleba.

Poslední den našeho pobytu ve vesničce Svatý Jiří jsme se ještě chtěli projet s rybáři na moře. Nepoštěstilo se. Ten den zrovna nebylo moře klidné, a tak vyjížděl k sítím málokdo. Přesto jsme ochutnali vynikající maso platýsů a cípalů i uzené a solené sledě.

Takto po gurmánsku jsme se rozloučili s exotickým světem, který nám za těch několik týdnů přirostl k srdci. Když jsme den na to ráno vstávali a čekali v přístavu na loď, která nás měla odvézt zpět do civilizace, v duchu jsem znovu prožíval všechna ta nezapomenutelná setkání se srdečnými a usměvavými obyvateli delty. Na trápení s komáry bylo rázem zapomenuto...

©  Vladimír Lemberk

Táboření v deltě Dunaje

Vesnice Mila 23

Lipovanský rybář v typické lodi