Chameleoni - malí lvi

Neobyčejné schopnosti těch malých zvířat, podivný tvar těla a vážné, jakoby důstojné, chování vedly staré Řeky k jejich pojmenování „menší po zemi lezoucí (řecky chamae) lev (leon)“. Ten název z doby antiky nezapadl, ale naopak pronikl do celé řady světových jazyků. Chameleoni nás, tak jako Řeky, udivují mimořádnými vlastnostmi stále. Čím více toho o nich víme, tím je náš údiv větší.

*      *      *

Vymykají se všemu, co v přírodě známe. Mění si barvu, jak se jim zlíbí, vystřelují dlouhatánský jazyk rychlostí odpálené nábojnice, dokáží se nepochopitelně udržet na tenké větvičce i ve větru a svýma očima pokryjí zorný úhel 360 stupňů - každé oko na sobě nezávisle totiž kouká úplně jinam. K tomu přidejme pastelově pestré vybarvení, délku těla v rozpětí od dvou centimetrů po téměř metr, spirálovitě stočený štíhlý ocas a jakýsi „kostěný“ pancíř na hlavě. A máme tu bizarní zvíře, které poutalo pozornost vědců, umělců i veřejnosti odpradávna.

Zjednodušeně řečeno, všechna tělesná přizpůsobení, která lze u chameleonů vypozorovat, souvisí nějak s jejich „pasivním“ stromovým způsobem života. Tělo mají ze stran velmi zploštělé, takže se snadno před zraky nepřítele skryjí i za tenkou větví. Vysoká lebka vybíhá dozadu ve velmi nápadnou přílbu, která kryje a chrání krk. Možná že právě tato přílba starým Řekům připomínala lví hřívu a tak nejspíš právě ona může za to trochu nelogické pojmenování „malý lev“.

Nohy chameleonů jsou dlouhé, štíhlé a obratné. Svého majitele poslouchají na slovo a nenechají ho spadnout z větve. Prsty jsou vždy dva a tři navzájem srostlé kůží a postavené proti sobě – tím vznikly jakési klíšťky pevně obemykající i tenké větvičky. Toto uchopování doplňuje ještě dlouhý ocas, který chameleoni také využívají k přidržování. Mohou tedy současně oběma předníma nohama, i koneckonců jednou zadní, současně hledat oporu při pomalé chůzi ve větvoví stromů, ocas a jedna končetina tělo spolehlivě udrží. V klidu a ve spánku je ocas stočen do svislé spirály pod břichem.

Chameleoni vsadili na pomalost a nenápadnost. Jejich ochranou před nepřáteli i strategií při lovu kořisti je schopnost splynout s prostředím. Nebýt vidět! K tomu jim napomáhá pomalý kývavý pohyb, kterým napodobují list hýbající se ve větru. Jakýkoliv rychlý krok a pohyb by je prozradil, vyhlédnutá kořist by včas uprchla. Ale kdo ví, možná mají pravdu východoafričtí domorodci, kteří tuto až zoufalou pomalost chameleonů vysvětlují po svém: „Chameleon existoval dávno předtím, než vznikla Země a lidé. V této době bylo všude jen samé kluzké bahno. Chameleon se musel pohybovat velice opatrně, pomalu klást nohy jednu za druhou, aby se do bahna nezabořil. A to mu zůstalo dodnes.“

Pojídači vzduchu

Ještě v 17. století tehdejší učenci docela vážně předpokládali, že chameleoni dokáží žít bez jídla. Německý přírodovědec Wiedersheim po návštěvě ostrova Madagaskar, kde se setkal s neobyčejným počtem chameleonů, s naprostou vážností napsal: „Tato zvířata obývají stromy a keře a jsou živi jen ze vzduchu a rosy“. Také Shakespeare se ve svých dramatech několikrát zmiňuje o jejich zvláštní potravě, odpovídající momentálnímu stupni poznání: „Chameleon ... může jíst jen vzduch“ (Dva kavalíři z Verony) nebo „z chameleonovy stravy: jím vzduch věříc, že se nasytím“ (Hamlet). I přes velkou míru symboliky, kterou v Shakespearově díle nacházíme, je jasné, že tomuto blábolu v té době opravdu věřili. Jak takový názor vznikl? Jednoduše – pohyb jazyka, kterým chameleon loví svou kořist, je tak rychlý, že lidé jej prostě ani nestihli zaznamenat. A protože tato zvířata nikdo „neviděl“ přijímat potravu, soudilo se, že jsou prostě živi jen ze vzduchu.

Jazyk chameleona patří bezpochyby k největším dokonalostem v říši zvířat. Je to „vynález“, který nemá obdoby. Jeho prostřednictvím dokáží tito plazi ulovit nejen drobný i větší hmyz, ale dokonce i malé ptáky a savce. Svalovina jazyka chameleonů je velmi složitá a dokáže pracovat neobyčejně rychle. Při lovu potravy se musí chameleon nejprve natočit ve směru ke kořisti a také přesně odhadnout její vzdálenost. Pak se ústa otevřou, jazyk se mírně vysune a zůstane připraven k „výstřelu“. Vymršťovací sval, který vysouvá jazyk z úst, je umístěn poblíž vrcholu jazylky. Když se uvolní jeho stah, špička jazyka se v krátkém okamžiku vymrští rychlostí až 5 metrů za sekundu z otevřené tlamy. Principielně je to podobné, jako když střílíme třešňovými peckami nebo když sevřeme mokré mýdlo v dlani a to vystřelí.

Vymrštěný jazyk s sebou unáší i zatahovací sval, který se zaktivuje v okamžiku, kdy je kořist zachycena. V tu samou chvíli sval začne zatahovat celý jazyk zpět do ústní dutiny – i s ulovenou kořistí. Maximální délka jazyka obvykle o něco překračuje délku těla chameleona a může u největších druhů tedy dosáhnout až jednoho metru. Zajímavě je „řešena“ také špička jazyka, na kterou jsou kladeny rovněž mimořádné nároky – musí spolehlivě a bleskurychle zachytit kořist. Jazyk je na svém konci zvonovitě rozšířen a opatřen silně přilnavým a lepkavým povrchem. Mimoto špička jazyka disponuje zvláštním kruhovým svalem, který se při kontaktu s kořistí velmi rychle dokáže stáhnout a vzniklý podtlak rovněž zabrání ztrátě uloveného chutného sousta. Kořist, nacházející se do vzdálenosti jednoho metru od chameleona, se během několika málo setin sekundy (!) ocitne z větvičky v tlamě. Lidské oko tak rychlý lov nedokáže téměř zachytit - a lidský mozek pochopit.

Oči hledící každé jinam

Aby byl chameleon schopen v husté vegetaci zaměřit přesně svou kořist, odhadnout vzdálenost a zamířit svůj extrémně dlouhý jazyk, potřebuje disponovat vynikajícím prostorovým viděním. Dobrá muška je pro něho otázkou života a smrti. Jistě nás tedy nepřekvapí, že oko chameleona patří svojí stavbou k nejvyvinutějším v celé živočišné říši. Má také enormní rozlišovací schopnost. Experimentálně bylo zjištěno, že některé druhy chameleonů vidí velice dobře i na vzdálenost neuvěřitelných 1000 metrů!

Oční víčka jsou srostlá a oční koule je jimi téměř úplně celá překryta – ovšem až na malý kruhový otvor uprostřed přímo nad zornicí. Víčka tak poskytují oku vynikající ochranu a vlastně i regulují množství světla dopadajícího na zornici. Předmět, který je ve středu zorného pole chameleona, je optickou soustavou oka zvětšen na úkor předmětů na okraji zorného pole. To má význam zejména při lovu kořisti, kdy je veškerá pozornost upřena právě na kořist a co se děje v okolí je momentálně málo důležité.

Oči výrazně vystupují nad povrch hlavy po obou jejích stranách, což spolu s jejich velkou pohyblivostí umožňuje registrovat úhel 90^o vertikálně a 180^o horizontálně každým okem. Chameleon má tedy dokonalý přehled o dění ve svém okolí, aniž při tom musí hnout hlavou – a tím pohybem vyplašit potenciální kořist.

Obě oči se pohybují nezávisle na sobě. Je to pro nás jen málo pochopitelné, ale z obrazů zachycených jednotlivýma očima se v mozku neskládá jediný obraz, jak by se nám zdálo logické. Chameleon vyhodnocuje a vnímá obraz z každého oka zvlášť. Napomáhá mu to mj. přesně zaměřit kořist těsně před „výstřelem“ jazyka. Mimochodem – to je také jediný okamžik, kdy se oběma očima dívá na stejný předmět!

Podobně jedinečné jsou i optické vlastnosti chameleoní čočky. Je to totiž překvapivě rozptylka a ne čočka, jak bychom čekali. A to je další zvláštnost, která nemá v živočišné říši obdoby.

Mění barvu jak chameleon

Není snad člověka, který by si při vyslovení slova „chameleon“ nevybavil schopnost těchto zvířat změnit barvu. Tato jejich příslovečná vlastnost je dána stahováním nebo roztahováním výběžků pigmentových buněk, tzv. chromatoforů, rozptýlených v kůži. Při zvětšení buněk kůže ztmavne, protože zrnka tmavého pigmentu (melaninu) se rozšíří do větší plochy, při stažení buněk kůže zesvětlá. Paleta barev chameleona sahá od světle růžové a hnědé přes nejrůznější odstíny zelené až po téměř černou. Tyto barvy se mohou buď střídat nebo se projevovat současně a míchat se. Na svých tělech mohou tito drobní zvířecí umělci vytvářet pruhy, tečky, čáry, kroužky i poměrně složité vzory. To vše s použitím pouhých čtyř typů chromatoforů.

Proč to chameleoni dělají? Nejen proto, aby splynuli s prostředím a unikli tak zrakům svých nepřátel. To je dokonce příčinou jejich barvoměny jen v malém zlomku případů. Chameleoni mění barvu především při řízení své tělesné teploty (ztmavnou, když se potřebují zahřát) a hlavně při komunikaci s jinými příslušníky svého druhu. Zbarvení vyjadřuje také jejich momentální náladu.

Náhlou změnu barvy používají rovněž jako odstrašující prostředek. Když se setkají dva samci, natáčejí se k sobě bokem a nafukují se, aby se zdáli být co největší. Současně přitom vytvářejí na svých přivrácených bocích pestré a barevné vzory, aby svého soka předčili ve vybarvení. Otevírají tlamičky, které uvnitř často bývají také mimořádně kontrastně vybarvené, a syčí. Dalším stupněm vyhrožování je postavení na zadní nohy. Při tomto gestu jsou pevně přichyceni ocasem k větvi a ukazují nepříteli pestře vybarvené a nafouklé vole. Když ani to vetřelce neodstraší, následuje útok, při kterém malého nepřítele uchopí tlamou a odmrští. Velkého bez milosti kousnou.

Se svým okolím komunikují chameleoni tedy právě prostřednictvím barev. Jsou tak schopni vyjádřit strach, podřízenost i dominanci, vztek nebo stres či výzvu k souboji. Samice dávají změnou barvy najevo připravenost k páření nebo naopak březost, kdy má jejich zbarvení samce od páření odradit.

Potká-li samec chameleona samici svého druhu, nejprve ji zastrašuje jako kteréhokoliv jiného vetřelce. Když po určité době pozná, že má před sebou dámu, jeho výhružné chování se rázem změní v tok. Zjasní své barvy a v plné kráse samici předvede svou kresbu. Setká-li se s pozitivní odezvou samice (vyjádřenou příslušným vybarvením), začne se k ní trhavými pohyby nedočkavě přibližovat. Některé druhy přitom ještě navíc bizarně koulí očima...

Od pouští po velehory

Tito „malí lvi“ obývají v současnosti pouze tropy a subtropy Starého světa. Popsáno bylo přibližně 160 druhů chameleonů a více než 200 poddruhů. Většina z nich obývá Afriku a ostrov Madagaskar. V Evropě žije jediný druh, chameleon obecný (Chamaeleo chamaeleon), se kterým se můžeme setkat při dovolené v jižním Španělsku, na Krétě, Maltě, Kypru či v Turecku, ale samozřejmě také v severní Africe.

Ačkoliv je většina chameleonů doma v nejrůznějších keřových a stromových porostech, někteří se dokázali přizpůsobit i celkem sterilnímu prostředí pouští a polopouští. K úkrytu jim zde stačí klidně jen malý trs trávy, palma nebo trnitý keřík. Dokáží pochopitelně překonávat i ne právě krátké vzdálenosti rychlou chůzí po písku či po zemi a pít jen ranní rosu. Tyto pouštní druhy jsou však spíše výjimkou, naprostá většina jich obývá vlhké i suché porosty pralesů, lesostepí nebo keřovitých savan. Chameleoni mohou žít i ve velkých nadmořských výškách, kdy kupříkladu ve východní Africe vystupují v masivech Kilimandžára, Mount Kenya a Ruwenzori do výšky přes 4000 metrů.

Nejmenší druhy, madagaskarské brokésie, měří na délku jen několik málo centimetrů a mají jen docela krátký ocas. Obývají výhradně nízkou vegetaci pralesů anebo ještě častěji žijí přímo na zemi a ve spadaném listí. Právě hnědému zetlelému listí se svým vybarvením velmi podobají a tyto jejich mimikry patří v živočišné říši k nejdokonalejším. Přehlédnout nejdrobnějšího chameleona světa, jen 28 milimetrovou brokésii nejmenší (Brookesia minima), vskutku nedá mnoho práce. Spíše než obratlovce totiž připomíná malého červa, hmyz nebo housenku. V nebezpečí navíc upadá do stavu jakési strnulosti a připomíná „cosi mrtvého a nevhodného k sežrání“. Je to důmyslná obranná strategie – předstírat vlastní smrt...

Naopak největší chameleon obrovský (Furcifer oustaleti) téměř nemá přirozených nepřátel. Na osmdesáticentimetrového živočicha by si troufl jen málokdo. Tento druh vyhledává stromy na okrajích lesů a zůstává jim věrný po velmi dlouhou dobu. Usadí se v koruně vyhlédnutého stromu a nemá vůbec potřebu slézt – potrava, tedy drobní ptáci, ještěrky a hmyz, sama přijde za ním... Pouze v době páření nebo za extrémních klimatických situací slézá ze svého „dobrého bydla“ a hledá si to momentálně ještě lepší. Samice je u tohoto druhu pestřeji vybarvena než „pán rodu“, to zřejmě proto, aby ji samotářsky žijící samec v období reprodukce snadněji v porostu našel.

Jsou symbolem

Většina domorodých kmenů a obyvatel, žijících v oblastech s původním výskytem chameleonů, se těchto plazů bojí a přitom je má v úctě. Je to s podivem, vždyť o ostatních zvířatech v okolí mají tyto přírodní národy většinou vědomosti velmi široké a snad právě pouze chameleoni jsou v tomto jakousi výjimkou. Na mnoha místech v Africe nebo na Madagaskaru vám budou s vážnou tváří tvrdit, že máte před sebou zvíře nadmíru nebezpečné. I malý sotva patnácticentimetrový chameleon je podle nich prudce jedovatý a jeho kousnutí znamená jistou smrt nebo alespoň onemocnění leprou.

Tanalové, žijící na východě Madagaskaru, věří, že chameleoni vždy přinášejí neštěstí. Stane-li se, že chameleon zabloudí do jejich vesnice, snaží se zaříkáváním neštěstí odvrátit. Pokud dokonce tento mírumilovný plaz navštíví chýši, kterou obývá náčelník, je to zřetelné znamení předků – vesnici je třeba opustit, najít si jiné místo a zde vybudovat novou osadu. V té staré už je nečeká nic dobrého.

Obecně řečeno, chameleoni v povědomí domorodců přinášejí neštěstí a smrt vždy. Často se o nich dokonce ani nesmí mluvit. Přejdou-li před vámi, je to stejné, jako když vám v Evropě přeběhne přes cestu černá kočka. Dívka, které se zahledí do očí, se nikdy nevdá. Spatří-li chameleon těhotnou ženu, bude mít nešťastnice těžký porod. Pokud přejde přes prostřený stůl, stane se jídlo na tomto stole otrávené a nesmí se jíst. Když lovec zahlédne na začátku lovu chameleona, je to znamení, že se má raději vrátit zpět – nehoda je nablízku. Zajímavě si udobřují tyto „vyslance zlých duchů“ v Gambii. Aby nemohli chameleoni škodit, obnažují si gambijské ženy své prsy a stříkají po chameleonech mateřské mléko!

V západní nebo střední Africe používají domorodí šamani usušená tělíčka chameleonů jako součást rituálů a kouzel k přivolání deště. Stejným způsobem usušení chameleoni pomáhají i jako protilék při hadím uštknutí nebo k léčbě hnisajících ran. Popel ze spálených chameleonů zaručuje ženám plodnost a zdraví chovanému dobytku. Kousek usušené chameleoní kůže nošený jako amulet na krku chrání majitele před neštěstím všeho druhu.

V průběhu posledních staletí se u afrických domorodců vyvíjela i chameleoní symbolika. Tito ještěři tak většinou ztělesňují nejrůznější nepěkné vlastnosti nebo ještě častěji „dvojstrannost jedné mince“. Snoubí v sobě dobro se zlem, den s nocí a světlo s tmou. Polský cestovatel Arkady Fiedler to vystihl slovy: „Chameleoni mají ve skutečnosti opravdu dvojí tvář. Na jedné straně zdánlivě nehybné, bezbranné tělo a na druhé bleskový pohyb dravého jazyka. Z jedné strany šedivě nenápadné vybarvení, z druhé hýřivě pestré. To je přece přímo ďábelská schopnost!“

Je-li někdo označen za chameleona, bývá považován za nepříliš čestného a také často měnícího svůj názor. Je zajímavé, že tento velmi rozšířený příměr se do evropské kultury dostal v době koloniální právě od afrických domorodců.

Ať už budeme považovat zvláštní schopnosti chameleonů za charakterové poklesky nebo za přizpůsobení specifickému způsobu života, v mnohém budeme určitě zajedno - jsou dokonalí, jedineční a sví. Představují dlouhodobý zdroj inspirace pro vědce, malíře i spisovatele. A to o nich nevíme zdaleka všechno, naše znalosti o biologii, životních nárocích a sociálních vazbách většiny druhů jsou doposud zahaleny mlhou nejasností. Celá řada chameleónů je známa jen z jediného nebo několika málo muzejních exemplářů. V souvislosti s devastací tropických a subtropických lesů je velmi pravděpodobné, že i dnes mnoho druhů vymírá dříve, než jsou objeveny a vědecky popsány.

A co na to lidstvo? Chová se přesně jako chameleoni: o problému sice víme, ale snažíme se „splynout s okolím“, abychom ho nemuseli řešit.

©  Vladimír Lemberk