Příbuzní Tuarégů

Vždy mě lákala mapa Afriky, kterou si můj tatínek pověsil před lety na zeď pracovny. Díval jsem se na ni dlouhé hodiny a hltal pomyslné kouzlo, jež vyzařovaly názvy Dračí hory, Kalahari, Kongo, Atlas a plno dalších. Představivost dítěte pracovala velmi intenzívně a tak se časem vytvořil "sen o Africe". Je-li sen takový, jako skutečnost, jsem se mohl přesvědčit teprve nedávno. Naše expedice mířila do severozápadní části afrického kontinentu na jižní svahy pohoří Atlas. Jedním z cílů bylo poznat život původních obyvatel těchto vysokých hor a to v jejich civilizací nezkažené podobě. Tedy nejlépe v nějaké obtížně přístupné části nebo zapomenutém horském údolí. Tak se tedy začala má cesta za Berbery - příslušníky starého národa obývajícího vyprahlé hory jižního Maroka.

*     *     *

Po dvou dnech úmorného stoupání jsem u cíle. Vcházím do soutěsky a musím vodou. Jinudy nelze. Skály se stupňovitě zvedají až do nedohledna. Chci-li se dostat na horní konec soutěsky musím brodit v botách proti proudu potoka asi 6 kilometrů. Tak dlouhá a tím i velmi neschůdná je soutěska Tifni. Mnoho Evropanů ji nevidělo.

 Prošel jsem jejím dnem a stanul pod hlavním hřebenem Vysokého Atlasu. Přede mnou se otevřel skalní kuloár obrovských rozměrů. Stál jsem u jediného příchodu a žasl. Zde uprostřed hor, odříznuta od světa, vydána na pospas přízni i nepřízni počasí stála vesnice. Snad jen dvacet kamenných domků s plochými hliněnými střechami se tisklo na svahu těsně k sobě. Podlehl jsem nepředstavitelné zvědavosti a došel až mezi ně.

 Z kamenné chýše vykoukla opálená tvář. Vrásky a ztrhané rysy obličeje vyprávěly o těžkém životě, každodenní dřině a o starostech. O oné věčné starosti mnoha generací obyvatel Atlasu - jak uživit svou rodinu. Je to otázka přežití a proto práce na políčkách je celodenní náplní dospělých i dětí. Posunkovou řečí jsme se domluvili. Berber mě pozval dovnitř a já se ocitl ve zcela jiném světě. Uvnitř kamenné chýše bylo jenom to nejnutnější, co je pro život potřebné. Usedl jsem na slaměné lůžko, vlastně jen otep slámy rozprostřené v rohu naproti nízkému vchodu. Na podlaze z udusané hlíny stály tepané kovové nádoby orientálních tvarů s vodou a vedle nich v pytlích a krabicích zásoby potravin.
U vchodu byla poskládána z plochých kamenů primitivní kamna. Plameny olizovaly asi litrovou konvici, ve které zrovna začala vřít voda. Přišel jsem zdá se v pravou chvíli. Začal obřad přípravy a pití berberského mátového čaje. Muhammed, jak se mi představil, vhodil do vřící vody hrst mátových lístků a špetku černého čaje. Pak vzal do ruky kámen a urazil z velké cukrové homole "trochu na oslazení". Uvozovky zde jsou na místě, protože cukrem vůbec nešetřil. Zde v afrických horách jsem pil patrně nejsladší čaj svého života. Pro Berbery je to ale normální. Můj údiv pokračoval, protože Muhammed uchopil konývku s vřícím čajem do holých rukou! Jeho dlaně musely být jistě pokryty tak silnou vrstvou zrohovatělé kůže a mozolů, že se nemohl popálit. S úsměvem začal čaj nalévat do jediné sklínky, kterou měl. Naléval však asi z půlmetrové výšky, aby se vonící mok ochladil. K mému úžasu obsah skleničky vzápětí přelil zpět do konvice a tuto proceduru obřadně opakoval asi pětkrát.

 Usedli jsme na slámu, popíjeli sladký mátový čaj a pokusili se dorozumět. Muhammedovi je 35 let (hádal jsem mu okolo padesátky) a má šest dětí. Je příslušníkem berberského kmene Baráber, který obývá střední oblast Maroka, zejména Střední a Vysoký Atlas. Kmen Baráber náleží do etnické skupiny Zenága, stejně jako dnešní saharští Tuarégové. Berbeři jsou původními obyvateli Maroka.
V průběhu staletí se však smísili s Araby, takže dnes se v Maroku hlásí k berberskému původu jen
30 - 35 % obyvatelstva.

 Muhammed mi naznačil, že jeho rodina je zatím ještě v "zimním domě" pod horami ve vsi Likemt. On se vydal do hor již v dubnu, aby po zimě opravil střechu a začal pracovat na políčkách. Již zasel a teď okopává a věnuje se nejdůležitější práci - opravě zavodňovacích kanálů. V těchto suchých končinách je voda limitní. Stéká ze svahů hor a Berbeři ji důmyslným systémem kanálů rozvádějí ke svým terasovitým políčkům a na pastviny. Stáda koz a ovcí by velmi brzy spásla vše zelené. Proto tam, kde není obdělaná půda jsou vyprahlé svahy zavlaženy a roste na nich tráva určená ke spasení. Za mnoho generací dosáhlo umění Berberů hospodařit s vodou skutečného mistrovství. Dokáží rozvést i málo vody tak, aby po svahu stékalo plošně všude stejné množství. Umí i odhadnout kolik vody je třeba, ani kapka nepřijde nazmar. Zavodňovací kanály jsou vedeny vodorovně po stráních hor. Z nej- hořejšího voda stéká po svahu asi 30-50 metrů do nižšího kanálu a z něho ještě níž. Zavodňovací kanály musí Berbeři neustále udržovat průtočné. Proto po stráních pobíhají děti
s motykou a protržené či ucpané "vodovodní potrubí" opravují. Spolu s pasením koz a ovcí je to jejich zaměstnání. Do školy nechodí buď vůbec nebo jen v těch oblastech, kde škola je. Proto nepřekvapí, že asi 75 % obyvatel Vysokého Atlasu neumí číst ani psát.

 Zajímala mě potrava Berberů. Připadalo mi, že suché stráně zde vysoko v horách, ve výšce kolem 3100 metrů, nemohou nikoho uživit. Ale Muhammed vypadal příliš zdravě na to, aby to mohla být pravda. Chudá terasovitá políčka plodí každoročně pouze batáty (sladké brambory), obilí, fazole a cibuli. Z těchto základních plodin prý žijí Berbeři v celém Vysokém Atlasu. Samozřejmě, že jedí i maso - jehněčí a skopové. Vepřové muslimové nesmějí. Když připočítáme i velmi silný a sladký čaj, zeleninu, ořechy a koření, které dovážejí z podhůří a měst, asi skutečně mohou žít po dlouhé generace takto odříznuti od světa. Chudoba a přitom soběstačnost jim dodávají sebevědomí. Jsou náležitě hrdi na to, že se narodili jako Berbeři z hor.

 Chtěl jsem zjistit, zda život ve vesnicích v dolní části údolí je méně obtížný. Proto jsem druhého dne po východu slunce znovu absolvoval cestu soutěskou Tifni a sestoupil až do nadmořské výšky asi 2500 metrů. Zde se na strmých svazích údolí rozkládá vesnice Likemt. Je obklopena velkým množstvím terasovitých políček a pastvin. Jejich obdělávání a zavodňování je zcela stejné jako v Tifni. Rozdíl je ale v obydlích. Kamenné domky jsou vyšší, rozlehlejší a pohodlnější. Mají také malá okna. Plochá střecha je jednoduše uplácána z bláta. Jihovýchodní svahy Atlasu leží ve srážkovém stínu za vysokým hřebenem hor. V létě jsou navíc pod vlivem horkého suchého větru ze Sahary. Taková střecha je proto dostačující a zcela funkční. Kamenná obydlí jsou uvnitř prostornější a více vybavená než v Tifni. Nechybí různé výrobky denní potřeby, velmi pěkně zdobené. Nejvíce mě zaujaly tkané koberce, závěsy, kožené nádoby a potahy na sedátka, vše bohatě vyšívané. Převažovaly barvy bílá, červená a černá.

 Podobně pestrý je i oděv Berberů, i když bývá vlivem prachu brzy zašlý. Muži nosí plášť
s kapucí dlouhý ke kotníkům a rozparkem na prsa. Je vlněný a zpravidla v barvě černobílé nebo hnědobílé s různými orientálními aplikacemi šedých a bílých výšivek. Nápadná je velká špičatá kapuce, která neslouží jen k ochraně před sluncem a deštěm. Překvapilo mě, když jsem několikrát viděl, jak v kapuci nosí drobné předměty jako v batohu.

 Ženský oblek je podobný. Má menší kapuci, někdy bývá podkasán, ale vždy je velmi bohatě zdoben, zejména výšivkami. Ženy snad na celém světě se snaží učinit krásnějšími. Ty berberské rády nosí tepané stříbrné šperky - náhrdelníky, náramky a prsteny, které jsou zpravidla ještě zdobeny emailem a barevnými skly.

 Opravdovým vyvrcholením mého pobytu mezi Berbery v horách Vysokého Atlasu byl zážitek
s tancem zvaným "ahisus". Schylovalo se k večeru, když se na jakési návsi začali scházet děti i dospělí. Byl to vlastně jen udupaný kousek rovné země mezi domky. Z hloučku mužů se ozvala hudba. Převažovaly bubínky z vypálené hlíny, z jejichž rytmu vystupoval jasný hlas flétny. Muži a ženy tančili
v řadách proti sobě. Střídavě se obě řady proplétaly, ale vždy se zase vyrovnaly do původního tvaru. Ženy a dívky zpívaly. My bychom možná řekli, že to bylo ječení a ne zpěv, ale to jen při prvním poslechu. Po chvíli člověk propadne tomu nepříliš melodickému, zato výrazně rytmickému zpěvu a zalíbí se mu.

 Spal jsem za vsí pod letitým ořešákem. Na tvrdé kamenité zemi se mi usínalo dobře,
z vesnice se stále ještě ozýval zpěv dívek a rytmická hudba. Nevím to jistě, ale mám velmi silný pocit, že té horké noci se mi zdál sen o Africe.

©  Vladimír Lemberk

Berbeři jsou k hostům přátelští

Opevněné domy na úpatí Atlasu

Když na rozpálené hory zaprší...